Jsou dva základní postupy. „Pokud chceme, aby rákosí zůstalo zachované a dobře rostlo, zaměřujeme se na zimní sečení. Když odstraníme uschlou hmotu, vyroste pak na jaře daleko jednotnější porost a oblast zbavíme náletových dřevin,“ popisuje Pavel Jeřábek, který se zabývá údržbou chráněných území. Zastihli jsme ho, jak „operuje“ s bubnovou sekačkou v oblasti u Milíčovského rybníka v Praze-Hájích.
Naopak, když je potřeba, aby se rákosina potlačila a rozvinulo se spodní bylinné patro, seče se v předjaří nebo na jaře, dokud se nezahnízdí ptáci a rákosí nezačne kvést, to znamená někdy na přelomu dubna a května. Tím se dosáhne, že se v horizontu deseti let rákosina z plochy vyseče.
Rákosí je pro přírodu velmi důležité a když zmizí, poruší se přirozený biotop v krajině. Je potřebné pro mnoho druhů živočichů, například ptáčka rákosníčka, drobné pernaté zvěři poskytuje úkryt.
Jenže jak se v minulosti začaly provádět velkozemědělské úpravy, nikdo se už o krajinu nestaral jako dříve. Mnoho oblastí se nechalo zarůst náletovými dřevinami a změnily se v houštiny. Druhým extrémem bylo, že se vysekaly až na louky, které se pak pravidelně nesekaly.
Když se rákosí poseče, odváží se do kompostárny nebo na speciální místa, kde se nechá zetlít. Takovým místům se říká užovkovníky, protože se v nich líhnou užovky. Další možností je použít rákosí na mulč.
„Někdy je vhodné podle předem stanovených podmínek suché rákosí v místě spálit. To často lidé nechápou a považují to za strašně neekologické. Jenže když si uvědomíte, kolik benzinu nebo nafty spálíte odvozem, tak už to není tak jednoznačné,“ brání Jeřábek osvědčené postupy.
Možná se někdo zeptá, proč je vůbec třeba se o krajinu tímto způsobem starat. „Jenže dřív se lidé o krajinu starali sami přirozeným způsobem. Kdo měl rákosí poblíž, posekal si ho a vyrobil z něj zadarmo došky na chalupu. Dnes už došky nikdo na střechu nedává, a tak se hodí v podstatě jen do toho kompostu. Přitom rákosí do našeho evropského regionu patří, takže pokud chceme zachovat pestrý ráz krajiny, nezbývá nám, než se o ni starat takovýmto náhradním způsobem,“ vysvětluje Jeřábek.
Na videu a fotografiích sami vidíte, že v podobně těžkém terénu to není lehká práce. „Potřeboval bych, aby mrzlo alespoň čtrnáct dní, pak by se sekačka alespoň nebořila. A sekat rákosí křovinořezem sice jde, ale trvalo by to podstatně déle,“ říká. Celkový čas sice neušetří, protože každý den musí dát sekačce daleko větší servis, ale podle jeho slov je to alespoň doma v teple dílny.
