Nehas, co tě nepálí! Rázně a drsně odmítl brazilský prezident Jair Bolsonaro nabídku nejvlivnějších politiků světa besedujících na kongresu G7, kterou za ně tlumočil francouzský prezident Emmanuel Macron. Šlo o nabídku na finanční pomoc v boji proti požárům konzumujícím amazonský deštný prales.
„Nedokážete si doma zachránit ani historickou budovu a nám budete radit?“ tázal se Bolsonaro s narážkou na ohnivou zkázu pařížské katedrály Notre-Dame. Přihodil slova o kolonizátorech, kteří by se měli starat sami o sebe a nevměšovat se do problémů jiných. „Zalesněte si Evropu,“ doporučil.
Problém je, že požár pralesa pálí (a měl by pálit) každého obyvatele planety Země. Žádné pořekadlo, že dobrého nepálí, tady neplatí. Pálí a pálit bude. Další problém je, že Brazilci si ze značné části pálí prales dobrovolně.
Prostý příklad pro jednodušší představu, jak rychle přírodní dědictví mizí: území o stejné rozloze, jako je katastrální výměra hlavního města Prahy, sežral oheň během července každý týden. Tempo odpovídá rozloze 10 200 fotbalových hřišť denně. Děsivé.
Jenže brazilští farmáři a chovatelé dobytka deštný prales neničí z rozmaru, ale kvůli potřebě pastvin pro dobytek a nových plantáží. Právě hovězí maso je jejich obživou a důležitým vývozním artiklem jejich země. Jednorázová pomoc při hašení požáru proces nezastaví.
Kouřové dny
Pohled na spálený les bolí. Bolí snad i fyzicky, je to zobrazení filmové apokalypsy v té nejsyrovější podobě. Až v Kanadě jsem viděl les. Les, ve kterém člověk ještě není pánem. Les, ve kterém vládnou medvědi, jeleni a další zvěř. Žádné turistické stezky, žádné vyšlapané chodníky. Jen divočina.
Dojde kyslík?Amazonský prales si vysloužil přezdívku zelené plíce planety. Máme se při tamních požárech strachovat o nedostatek kyslíku? Obavy jsou jistě namístě, ale ne kvůli kyslíku. Prales vyprodukuje jen o málo víc kyslíku, než sám spotřebuje na fotosyntézu a další procesy. Atmosféra Země je tvořena kyslíkem z necelých 21 %, hodnota je v dlouhodobém měřítku prakticky neměnná. Amazonie na ni má jen velmi malý vliv, kyslík vzniká hlavně v oceánech. |
Viděl jsem ten les i hořet. V létě 2017 bylo na severu Severní Ameriky nebývale teplé a suché léto. Hlídal jsem tehdy smečku psů husky na samotě vzdálené sto kilometrů od nejbližší civilizace. Užíval jsem si to. Jen já a psi.
Jenže pak začalo hořet. Internetové připojení mělo v těch končinách rychlost načtení jedné stránky za večer a já ho využíval pouze k obnovení jedné jediné. K obnovení seznamu ohnisek požárů v mém okolí.
„Neboj se, jsi blízko u řeky, nikdy tam nehořelo. Nikdy,“ uklidňovala mě kanadská majitelka srubu na dálku. Toho času byla na výletě v Německu a ve skutečnosti nervózně obnovovala stejnou webovku jako já.
Toho léta lehlo popelem 1,2 milionu hektarů, bylo evakuováno několik měst a osad, celkem 67 tisíc lidí. Kdybych měl lepší přístup ke zprávám, věděl bych, že bylo doporučeno nevycházet a velmi důrazně doporučeno nesportovat.
Ve skutečnosti to ani nešlo. Kouř byl všude. Snižoval viditelnost i dýchatelnost. Přes den způsoboval únavu, v noci pálil v očích. Měl jsem tehdy nakonec štěstí, evakuace se mi vyhnula, nemusel jsem tím pádem nikam přepravovat dvanáct dost nezvladatelných psů.
Štěstí měla i příroda. Kanaďané mají s lesními požáry značné zkušenosti a mají připraveny jednotky na boj proti nim, pomáhali jim i Australané, Američané, Novozélanďané či Mexičané.
Ačkoli ani v těchto končinách není obnova původního porostu zcela jednoduchá, probíhá vcelku přirozenou cestou a za určitých okolností může býti prospěšným pročištěním. To se o Amazonii říct nedá. Deštný prales přírodní cestou nevzplane.
Požár zabíjí
Zatímco se svět dívá do Jižní Ameriky, stále hoří i na Sibiři plocha o rozloze víc než dva miliony hektarů. Tedy jen o něco menší, než je celková rozloha lesů v České republice (což je 2,67 milionu hektarů). Další rozsáhlé požáry planou v Africe i Asii.
Oheň se stává problémem i v lokalitách Česku výrazně bližších. V Řecku evakuovali tisícovku lidí z ostrova Samos chvíli poté, co uzavřeli děsivé počty obětí loňských lesních ohňů. Mrtvých zůstalo 102, jednalo se celosvětově o druhý nejtragičtější požár 21. století.
„Je naší zodpovědností, abychom byli na takové události lépe připraveni, pro každého Evropana musí být šokující slyšet zprávy o tolika obětech,“ nechal se slyšet prezident EU Jean-Claude Juncker a Unie začala budovat společnou flotilu rychlého nasazení.
V současnosti do ní patří sedm letadel ze Španělska, Francie, Itálie a Chorvatska, která doplňuje šest švédských helikoptér. Tato letka společně se specializovanými týmy má být k dispozici pro pomoc v naléhavých případech každému ze členů EU.
Zkušenosti s nasazením letounů proti požárům přírody mají i čeští hasiči a funkci vzdušné podpory za ně vysvětluje ředitel Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje Luděk Prudil: „Letadla mají velkou efektivitu při hašení samotném, v nepřístupném terénu se bez nich neobejdete. Zároveň dodávají veliteli zásahu zprávy o celkové podobě požáru.“
Požár lesa na Ještědu v srpnu 2018 čeští hasiči zvládli se ctí, pomáhala letadla i vrtulník.
České složky používají menší typy letadel, která se mohou dostat nad plameny relativně nízko a vypustit vodu do žádaných prostor. Pro piloty je to práce náročná a nebezpečná, vzduch nad ohněm není stabilní, orientaci může ztěžovat kouř.
„Důležité je, aby dopadlo co nejvíc vody až na zem. Když vidíte obrázky ze Sibiře, kde jsou velké letouny, víte, že musí zůstat ve značné výšce a rychlosti, vypustí vodu, ta se rozprostře a z velké části odpaří ještě předtím, než může něco hasit,“ vysvětluje Prudil.
Velmi dobrou službu poskytlo letadlo a vrtulník jeho mužům i při loňském lesním požáru na Ještědu. Liberečtí hasiči si s nebezpečím poradili rychle, přesto se ukázaly hrozby podobných vzplanutí.
13. srpna 2018 |
„Specifika jsou v tom, že si musíte poradit s poměrně velkou výškou nad tisíc metrů, kam musí vyjet hasičská technika a musí se tam dopravovat voda. Nejsou tam vzrostlé stromy, ale kosodřevina, kterou se kvůli silnému větru požár může šířit opravdu velmi rychle,“ říká k horskému prostředí.
V Krkonoších bylo nutno zasahovat na podzim minulého roku, kdy se sucha protáhla až do listopadu a vzplanuly hřebeny u Luční boudy. V takovou chvíli musí velitelé zajistit i vysoko v horách dodávky vody a techniky, přičemž hasit v prostoru skal nelze v noci, aby nedošlo ke zranění či úmrtí.
Zákaz táboráků
Sucho. Zaklínadlo posledních let se promítá do problémů biologických i společenských a s ohněm má hodně společného. I v naší domovině. Pokud srovnáme statistiky požárů za poslední roky, ten minulý vede se značným náskokem.
Zatímco za rok 2017 se u nás napočítalo 966 lesních vzplanutí, v roce 2018 už to bylo na území České republiky 2 033 případů. Nárůst počtu je skokový, celková shořelá plocha naštěstí zůstává díky včasným zásahům hasičů relativně malá, necelých 500 hektarů ročně. Obětí na životech je v lesních požárech za posledních deset let devět.
„Daří se nám zachytit oheň v zárodku a předejít rozšíření, to je možné jen díky dobré síti našich stanic a výpomoci dobrovolných hasičů,“ říká Prudil. Vzpomene i na nejhorší případ za poslední dvě dekády: s požárem takzvané Moravské Sahary o rozloze 174 hektarů se bojovalo pět dní a škody šplhaly do desítek milionů.
Do neděle 27. května 2012 zasahovalo při požáru Moravské Sahary u Bzence přes 1 500 hasičů.
„Tehdy se na místě střídalo patnáct set hasičů, při práci v takovém terénu potřebujete hodně lidí, potřebujete jim dát také čas na odpočinek. Mít dostatečné počty je v těchto případech naprostá nezbytnost,“ zdůrazňuje plukovník.
Ve vzpomínaných kanadských lesích se pohybovalo čtyři a půl tisíce bojovníků s plameny, při srovnání rozlohy zlomek. I proto se zkrátka museli smířit s tím, že některé části shoří, a zachraňovali především obydlená území.
Velitelé v Česku mohou k akci povolat letadlo ze tří různých letišť v republice, ale techniky by potřebovali víc. Především té pozemní. Moderní městské cisterny a stříkačky nejsou vhodné k práci v terénu, stařičké Tatry 148 už dosluhují.
Přitom riziko vinou sucha roste. Založit táborák v lese a do padesáti metrů od lesa je zakázáno zákonem celoročně, nicméně málo se toho dbá. V suchém létě stačí i jedna cigareta. Lidská nedbalost vede. Že by les vzplál od blesku? U nás výjimečně, bouřky jsou povětšinou doprovázeny přívalovými dešti.
Zabránit rozsáhlému šíření ohně v přírodním prostředí může v Česku hustá silniční infrastruktura, v odlehlejších oblastech v zahraničí si pomáhají masivními průseky. „Nejsou vzhledné, ale je to jediný účinný způsob. Musíte vykácet pás lesa, zorat pod ním půdu, a tím můžete zachránit třeba půlku porostu nějakého ostrova,“ popisuje Prudil.
Jakmile se oheň dostane z křovinatého podkladu do korun stromů, je zle. Umí skákat stovky metrů. „Kolegové z Polska nám vyprávěli, jak obrovské teplo vyneslo hořící hmotu do výšky a vítr ji přenesl přes řeku i louku o osm set metrů do dalšího porostu.“
Naprosto zásadní je i finální dohašení, kořenový systém je třeba prolévat hektolitry vody, aby se za pár dní nevznítil znovu.
Co bude dál?
Světové celebrity, politické špičky i diskutéři na sociálních sítích se (i za použití scestných odkazů) shodují, že amazonský prales musí přestat hořet. Cesta je k tomu ovšem daleká. Nestačí uhasit oheň viditelný, je třeba uhasit oheň systémový. Byznys je byznys, na mýcení pralesa vydělávají těžařské i důlní společnosti, stejně jako farmáři.
Vědci se domnívají, že se amazonský prales dostává do bodu, kdy se jeho ekosystém zhroutí a bude těžké uchránit ho před proměnou na savanu. Což by byla tragédie. Stromy na tomto území pohltí nejvíc karbonu na celé planetě, navíc tady žije deset procent všech známých živočišných druhů.
I kanadské úřady přiznávají, že rekonvalescenci lesů očekávaly rychlejší, než jak probíhá. Vědí, že se turisté v tamních národních parcích budou muset ještě dlouho koukat na varovné černé stožáry, tiché a děsivé pomníky ohně.
Lidstvo ví, že katedrálu Notre-Dame dokáže postavit znovu, že ji za pár let zrenovuje do původní podoby a její odkaz přetrvá další generace.
Lidstvo ale také musí vědět, že s deštným pralesem ani jiným lesem to tak snadné nebude. Že přírodní cykly jen tak snadno znovu nahodit neumíme.
Lidstvo se nejspíš také bude muset začít smiřovat s tím, že skončí neomezená konzumace masa, protože zvířata zkrátka není kde chovat. Pokud maso tedy nechceme měnit za onen prales.
Hoří nám půda pod nohama.
