Komunitní zahrada se v sousedství městského úřadu ve Vidimově ulici na Opatově zrodila na jaře loňského roku díky obecně prospěšné společnosti Kokoza. Za půl roku se jejím zaměstnancům - včetně začleněných zahradníků s duševním onemocněním - podařilo udělat ze zarostlého a nepoužívaného prostoru místo, kde se lidé z okolí potkávají a pěstují tu bylinky i zeleninu. Že takových míst k setkávání na sídlištích mnoho nebývá, dobře znají všichni, kdo bydlí v paneláku.
Letos bude provoz zahrady pokračovat a bude otevřena i nově příchozím. V minulé startovací sezóně si tu záhonek pronajalo sedm městských zahradníků, letos už se hlásí mnoho dalších (kontakty na webu Kokozy).
Dvou zahradníků s duševním onemocněním, Josefa a Lukáše, kteří se na budování této komunitní zahrady podíleli, jsme se zeptali, jak to v sezoně na zahradě probíhalo, co do ní přinesli a co práce na zahradě naopak dala jim.
Co jste dělali, než jste se dostali jako zahradníci do Kokozy? A co se stalo, že jste onemocněli?
Josef: Před Kokozou jsem se věnoval převážně obchodní činnosti a asi jako každého mě do nemoci přivedl součin několika stresových faktorů. Vždy jsem na sebe měl vysoké nároky, ale s věkem se holt člověk musí naučit trošku se i šetřit.
Lukáš: Onemocněl jsem v sedmnácti letech, když jsem chodil na gymnázium, kvůli nemoci jsem však maturitu udělal až letos v květnu na jiné škole. Nemoc mi pravděpodobně „rozjelo“ experimentování s drogami.
O co se snaží Kokoza?KOKOZA, o. p. s., se profiluje jako společensky prospěšný podnik. Mezi lidmi, firmami a dalšími organizacemi propaguje kompostování a pěstování ve městě. Inspiruje a motivuje k využívání kompostovacích technologií vhodných do města, k pěstování pro svoji spotřebu a pro radost. Pro zviditelnění těchto témat vytváří prostor pro spolupráci s aktivními lidmi, firmami a veřejnou správou. Vytvoření zahradnických tréninkových míst bylo podpořeno díky projektu OPPA „Komunitní zahrada: bezpečné místo pro trénink a pracovní začlenění osob se zkušeností s duševním onemocněním.“ |
Jak jste se k práci u Kokozy dostali a jak to na komunitní zahradě na Opatově na začátku vypadalo?
Josef: Hledal jsem manuální práci, kde zaměstnavateli nebude vadit, že budu pracovat jen několik dní v týdnu. Přesně takovou práci mi Kokoza poskytla.
Lukáš: Na zahradu jsem přišel z bývalé práce v restauraci. V počátcích jsme všechno teprve připravovali, kultivovali zarostlý prostor a dávali zahradě první obrysy. Neměli jsme ještě žádné záhony, vše se muselo zrýt a vysázet všechny rostliny.
Jak a kam vás práce na zahradě posunula? A jakou podobu dostala zahrada?
Josef: Během čtvrt roku stráveného prací v Kokoze jsem poprvé v životě přičichl k manuální práci a jejím výhodám i úskalím. Zahrada ve Vidimově ulici pomalu přešla přes sklizeň do období zazimování a na závěr jsme za pomoci veřejnosti osázeli trvalkový záhon.
Lukáš: Dostal jsem se docela takzvaně do pohody. V práci jsem spokojený a zahrada se vyvinula v mírumilovnou oázu, kde je krásné pobývat. Doufám, že jsem k tomu svou prací přispěl i já.
Josefovi duševní nemoc rozjelo pracovní vypětí a stres. Práce zahradníka v komunitní zahradě mu pomáhá vrátit se do života. Také Lukášovi (na dvou fotografiích vpravo) pomáhá tréninkové místo zahradníka v Kokoze vyrovnat se s duševní nemocí.
Co vám práce v zahradě přinesla?
Josef: Jak práce na zahradě, tak i účast na workshopech mě naučily, že některé věci prostě nejdou uspěchat. V dnešním světě plném instantního štěstí se trénink trpělivosti hledá jen těžko. Já jsem potom zahradě věnoval svůj čas a úsilí, ranní vstávání, práci v dešti a blátě a jsem za to rád.
Lukáš: Zahrada mi dala nejen pracovní příležitost, ale i partu kamarádů, se kterými mohu sdílet své zájmy, radosti i starosti.
Které za konkrétní práce vás na zahradě baví?
Josef: Práce je práce. Naučil jsem se nevybírat si a počkat si až na radost z hotového. Jediné co moc nemusím, je šintování (odstraňování plevele z chodníků, pozn. red.).
Lukáš: Na zahradě mě baví téměř všechno. Hlavně sázení květin, sklízení bylinek a vyrábění zahradního nábytku z dřevěných palet.
Co byste chtěl dělat dál?
Josef: Mým dlouhodobým cílem je najít si práci v IT, ať už jako konzultant, nebo jako analytik. Baví mě propojení technických znalostí a práce s lidmi. Aktuálně zvažuji, jestli zvolit ještě mezikrok v podobě práce v kavárně, nebo pizzerii.
Lukáš: Já bych chtěl dále rozvíjet své znalosti o zahradničení.
Podzimní loučení s komunitní zahradou na pražském Opatově, která na jaře opět otevře své brány komukoliv, kdo má zájem vyzkoušet si pěstování zeleniny či bylinek.
Co je na vaší nemoci nevíce otravné a stigmatizující?
Josef: Nejvíce mě straší její nepředvídatelnost. Dále je dost mrzuté, že na rozdíl od chřipky, která odejde za sedm dní, mně jedna příhoda stoji čtvrt až půl roku života, bez ohledu na to, co jsem měl naplánováno.
Lukáš: Na nemoci je nejvíce otravné to, že lidi obvykle předpokládají, že se budu chovat nějak jinak než ostatní, a že budu mít důchodcovské manýry, ale v mém současném životě je to v pohodě. Jestli je na mé nemoci i něco dobrého, tak to nevím. Snad jedině to, že mi dala určitou vnímavost a možná i citlivost k umění a také k lidem, kteří mají podobné problémy.
Proč byste lidem doporučili zahradničení? Měli by něco pěstovat? A kde?
Josef: Je příjemné vidět věci růst. Pěstování bych doporučil komukoli, kdo pracuje v kanceláři, ať už jde o mátu doma za oknem, nebo o pronajatý záhon u nás v Kokoze.
Lukáš: Na komunitní zahradě vytváříme biokompost, používáme žížalí kompostér a pečlivě a pravidelně pečujeme o zahradní prostory. Myslím si, že když si někdo vypěstuje třeba rajčata sám, má potom mnohem větší radost, než když si je koupí. Řekl bych, že si na nich i víc pochutná. Lidé by měli pěstovat co nejvíce léčivých bylinek jako třeba meduňku, nebo mátu a samozřejmě také zeleninu jako jsou okurky, nebo papriky, můžou pěstovat i fazole a vlastně všechno. A kde? No všude tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky.
