Rybářské závody na nejvyšší úrovni 1. české ligy se konají čtyřikrát do roka, v každém městě vždy proběhnou dva závody - jeden v sobotu, druhý v neděli - turnaj má tedy celkem osm závodů. To aby závodníci nemuseli cestovat tak často po celé republice a zvyšovat si už tak vysoké náklady za závodění. Vždyť jen za krmení se zaplatí v každém závodě kolem tří tisíc korun. A vybavení pro špičkového rybáře se pohybuje v řádech statisíců.
Jak funguje liga
"Organizace rybářských závodů funguje podobně jako v jiných sportech. Máme první, druhou ligu a krajské přebory, které organizují místní organizace," popisuje Milan Vrána, předseda Rybářského sportovního rybářského klubu Pardubice, který byl organizátorem ligového utkání, které jsme navštívili. Podle něho se v každém závodě utká 56 závodníků rozdělených do 14 družstev po 4 závodnících.
Na konci každého ligového ročníku tři družstva sestupují do druhé ligy, patnáct nejlepších závodníků se stává členy reprezentace.
Závodníci si před začátkem losují místa podél břehu tak, aby v každé sekci byli zástupci každého družstva. Každý závodník má pro sebe prostor 10-20 metrů. Délka pole je variabilní kvůli tomu, aby se do závodiště vešli všichni závodníci, v Pardubicích to bylo 11 metrů. Na břehu během závodů pochoduje porota a kontroluje, aby nikdo ze závodníků nemohl nahazovat do cizího pole.
Před každým závodem má každý rybář dvě hodiny na přípravu, závod samotný trvá tři hodiny. Nakonec se sejde komise rozhodčích s mobilní váhou a změří celkovou váhou úlovků každého závodníka - podle ní se určí celkové pořadí nejen jednotlivců, ale i čtyřčlenného družstva.
Čím se krmí
Zajímavé jsou podmínky pro krmení. Pět minut před začátkem závodů mohou závodníci zakrmovat. Používají různé směsi, které jsou běžně dostupné na trhu - 17 litrů suchých směsí a 2,2 litrů červů. Záleží na strategii každého závodníka, jak směsi namíchá, zda například zvolí krmení na plotice či cejny, v jakém poměru do něho namíchá masné červy či patentky, tedy larvy komárů. Jisté je jen to, že si musí povolené množství rozpočítat na celý závod.
Zatímco před závodem může do vody házet i velké koule krmení hnětené oběma rukama (a někteří využívají i praky, aby dohodili až doprostřed řeky), během závodů je možné dokrmovat jen malými koulemi uhnětenými jednou rukou. "To proto, aby nemohli mohutným šploucháním plašit ryby sousedovi," vysvětluje Milan Vrána.
Rozdílné strategie
Získat od kteréhokoliv ze závodníků zaručený recept na osvědčené krmení je jako páčit z majitele receptu na českou becherovku složení bylinek. "Zdroje krmení mají v podstatě všichni stejné," tvrdí Josef Konopásek, vicemistr Evropy a v současné době náš nejúspěšnější závodník (blahopřejeme mu k čerstvému narození druhého syna).
"Vítězí ten, kdo během závodů nejlépe ‚prozkoumá‘ vodu. Musíte zkoušet, kde to bude brát, zda u břehu nebo uprostřed řeky, a tomu přizpůsobit taktiku. Jsou také dva druhy závodníků, někdo spoléhá na to, že nachytá hodně malých rybek, někdo dává přednost menšímu počtu ryb, ale větších. Když se sečte celková váha, uvidí se, která strategie byla na té které řece úspěšnější," vysvětluje to nepodchytitelné pro všechny amatéry a sváteční rybáře. Bohužel ale nikdo nevysvětlí, jak na to.
To potvrzuje i Roman Foret z konkurenčního družstva. "I kdybych měl tu nejlepší snahu, tak bych to ani vysvětlit nedokázal. Je ale smutnou pravdou, že na Pepana (Konopáska, pozn. redakce) u nás asi zatím nikdo nemá. On mrkne na vodu a hned ví, co je v ní, kam nahodit. Jenže oni to mají v rodině od táty, na vodě jsou od dětství, všichni tři ‚Konopásci‘ jsou třída, a když dva z nich jsou v jednom družstvu, tak my ostatní můžeme jen ostrouhat,“ durdí se naoko.
Jak se dostat do ligy
"Nejhorší je trénovat rybaření postaru, jak se to dělávalo dřív. Tedy pasivně sedět na břehu rybníka a čekat na kapra k večeři," tvrdí pardubický šéf Milan Vrána. Pro mladé rybáře je podle něho nejlepší být v rybářském kroužku, kde se dozvědí po teoretické stránce základní informace o technice chytání, ale pak jezdit po závodech dospělých, kde si zase mohou nejlépe okouknout techniku mistrů a postupně pochopit, co který závodní dělá a hlavně proč.
"A není výjimkou, že se šikovný kluk nebo holka mohou vyšvihnout z mládežnických závodů i do nejvyšší soutěže, záleží jen na výkonnosti," pokračuje Milan Vrána. A že vrcholově nesoutěží jen chlapi, dotvrzuje i příklad mladé Markéty Nováčkové z Brna, která rybaření podědila po otci, bývalém sportovním rybáři, a v současné době chytá první ligu a tatínek jí dělá asistenta a trenéra.
Rybařit = prodávat
Špičkové rybaření je náročný koníček. Jen "dělička" z kevlarového vlákna, tedy prut, se kterým se dosáhne až doprostřed řeky, stojí od 70 tisíc korun výš. Tento rozkládací prut se používá proto, aby závodník udržel vlasec s háčkem daleko ve vodě v případě, že si tam zrovna "zakrmil". Při klasickém nahození prutem by mu proud návnadu odnesl a celá práce by vyšla vniveč.
Mimo děličky ale závodníci mívají ještě sadu minimálně dalších pěti prutů podle toho, zda chtějí chytat u břehu, nebo ve vzdálenější vodě. Nechybí ani speciální stolička s teleskopickými nohami, kterou je možné postavit i na šikmý břeh a další příslušenství.
Proto je běžné, že co závodník, to zároveň obchodník s rybářskými potřebami. Většinou na svých tričkách nesou logo výrobce potřeb pro rybáře, za něhož závodí. Pomáhá to snížit náklady tím, že získají část vybavení za režijní ceny. A vlastně si pochvalují: "Rybařím, závodím a zároveň se živím tím, co mě nejvíc baví. Co může být lepší? Jenom kdyby manželka měla víc pochopení k tomu, že trávím přes sezonu každý víkend u vody," zaznělo sborově.
