Psy měla ráda už jako malé dítě. Když vyrostla, láska k nim zůstala a přidala se i silná potřeba pomáhat. A tak se o ně začala starat. O ty opuštěné, nemocné a staré. Prostě takové, které nikdo nechce. „Z útulků rychle mizí štěňata a mladí krásní psi plní elánu. Těm ostatním, i když tam mají všechny základní věci, jsem chtěla nabídnout přece jen něco navíc,“ vzpomíná Eliška Vafková na zrod svého psího hospice.
Nejvíc nepochopitelné jsou pro ni osudy těch psů, kteří když zestárnou, stanou se majitelům přítěží.
