Letos uplynulo 250 let od chvíle, kdy člověk poznal jednoho z nejzajímavějších tvorů na Zemi – želvušku. Byť tito mikroskopičtí živočichové existují přes půl miliardy let, poprvé je vědecky prozkoumal německý zoolog Johann A. E. Goeze v roce 1773. Protože vypadaly roztomile, pojmenoval je „kleiner Wasser Bär“ čili „malý vodní medvěd“.
Až jeden milimetr velké zvířátko, často spíš poloviční, má čtyři páry nohou zakončených „drápky“, pár očí, červenou, hnědou, zelenou i jinou barvu a rádo žije například v tenoučkém vodním filtru na mechu – i proto se mu mezi vědci slangově říká mechové prasátko.
Najdete je i na dně oceánů, ve věčně zmrzlém světě zemských pólů, vysoko v ledovém pohoří Himálaj, v sopečném bahně i horkých pramenech. Želvušky totiž patří mezi nejodolnější organismy na planetě.
Tělo umí zakonzervovat
První vědci s nimi zkoušeli vše možné, například je vařili ve vodě. Velmi se podivili, že přežili. Až moderní věda ale ukázala, jaká tajemství v sobě želvuška skrývá.
Protože pochází z pravěkých moří, voda je alfou a omegou jejího života. Pokud se rochní v dostatku životodárné tekutiny, dožije se v poklidu i třiceti měsíců, během kterých pojídá vířníky, hlístice a další mikroorganismy, nedravé druhy zase s gustem vysávají rostlinné buňky.
Pokud však voda dojde, želvuška se začne měnit. Zatáhne končetiny, čímž sníží povrch těla, ze kterého by se mohla voda vypařit. Do svého organismu vyplaví trehalózu, cukr, jenž se za určitých podmínek převede do struktury podobné sklu a tím zakonzervuje a ochrání všechny buňky v těle.
Zároveň se začne zpomalovat metabolismus, který se sníží až na 0,01 procenta oproti aktivnímu stavu. Tvor zkrátka vytvoří soudeček, který je extrémně odolný.
Stav zakonzervovanosti se nazývá anabióza a želvuška tím reaguje na nepříznivé okolní podmínky, může jít i o mráz, radiaci či toxicitu prostředí. Umí to vajíčka i dospělí jedinci, ale jen suchozemské druhy, které na vysychání vody připravila evoluce.
Želvušky z Antarktidy dokázaly přežít 30 let ve zmrazeném stavu |
Primitivní mořské a sladkovodní želvušky se zakonzervovat většinou neumí. Extrémní schopnosti má například antarktický druh Acutuncus antarcticus. V roce 1983 vědci tuto želvušku zmrazili na vzorku antarktického mechu v –20 °C, po třech desetiletích zvíře i jedno jeho vajíčko rozmrazili. Bez problémů se probraly k životu a začaly se rozmnožovat.
První ve vesmíru
Když byly v roce 2007 vyslány želvušky do vesmíru, staly se prvním mnohobuněčným tvorem, který zdejší prostředí přežil. Evropská vesmírná agentura je v dehydratovaném stavu vystavila vysoko nad planetou přímé radiaci, vysokým teplotám, vakuu i působení Slunce.
Na Měsíci je život. Pochází ze Země, zanesla jej tam izraelská havárie |
ŽelvuškyŽelvušky (Tardigrada) je kmen mikroskopických bezobratlých bilaterálně souměrných živočichů, kteří se vyznačují segmentovaným tělem s hlavou a čtyřmi páry končetin. I přes mikroskopickou velikost mají pokročilou tělní stavbu těla včetně některých vnitřních orgánů a svalstva. Končetiny bývají zakončeny drápky různých počtů a tvarů, které jsou důležitým taxonomickým znakem. Dospělí zástupci želvušek měří nejčastěji kolem 250–500 μm, největší druhy dosahují k 1200 μm. Kmen želvušek se dělí na dvě třídy, a sice Heterotardigrada zahrnující hlavně mořské druhy, a Eutardigrada, která sdružuje zejména sladkovodní a terestrické želvušky. Zdroj: Wikipedie |
Po návratu na Zemi byli jedinci rehydratováni, což je velmi jednoduché, stačí například navlhčit papír, na kterém soudečky leží. Okamžitě se vrátili k aktivnímu životu, začali přijímat potravu, rostli a rozmnožili se.
Různé pokusy probíhaly ve stavu zakonzervovaném i aktivním, v obou formách prokázaly želvušky neuvěřitelnou odolnost, dokázaly například přežít zchlazení na teplotu téměř absolutní nuly (–272,8 °C), kde není drtivá většina organismů schopna existovat.
V roce 2008 zase japonští vědci vystavili želvušky vysokým tlakům. Ukázalo se, že exempláře odolaly několik hodin hydrostatickému tlaku o síle 7,5 gigapascalů, což odpovídá tlaku v hloubce asi 180 kilometrů pod povrchem země.
Výsledky vedly k domněnce, že by želvušky, které skladbou těla i pohybem připomínají mnohem vyšší živočichy, mohly teoreticky cestovat vesmírem uvnitř meteoritu a přežít i pád na planetu. To se mimochodem stalo v dubnu 2019, kdy se izraelská sonda Berešít zřítila na povrch Měsíce.
Pokud tisíce želvušek umístěných v sondě a sloužících k výzkumu přežily, staly se po lidech druhým mnohobuněčným organismem na Měsíci.
