„Přece to k silvestru patří, že si lidé zapálí nějakou tu rachejtli, jen z některých mladých se stávají úzkostliví jedinci, kteří stále za vším hledají problémy,“ říkával táta. A dodával: „Není to ani tak o zvířatech, jako o lidech. Kupříkladu Bart není žádný rozmazlený pes, zvyklý na prvotřídní šunčičku z devadesáti procenty masíčka ani na pelech větší, než mám já sám. Když psa dobře vychováš, trošku toho hluku neřeší!“
„Každé zvíře je jiné a to, že se náš pes nebojí, nemůžeš rozhodně aplikovat i na další zvířata,“ namítala moudře moje maminka. „Když mám psa bačkoru, musím si ho holt ohlídat,“ odsekl otec. „Už tak stojí za houby program v televizi, ještě abych se musel dívat z okna na smutné nebe bez jediné rachejtle.“
Zimní soutěžní kvíz Zoo Praha o knížky a vstupenkySoutěžit můžete do neděle 4. ledna 2026 včetně. |
V penzi se z našeho táty stal bručoun, nadávající ze zásady na úplně všechno. Trošku jsme počítali s tím, že odchod do důchodu pro něj bude šok, zvlášť když naše máma ještě stále sloužila v nemocnici. Rozhodně jsme ovšem netušili, jaký „pavouk“ a paličák se z něj vyklube.
„Tati, není to jen o psech. Jsou tu i jiná zvířata. Divoká, žijící v přírodě. Ptáci, kachny, zajíci…,“ přesvědčovala jsem ho, i když mi od počátku bylo jasné, že je to marné. „Ti jsou dávno zalezlí. Jen se neboj, zvířata ví, co mají dělat,“ odsekl. „Ty jsi asi viděl málo fotek těch zraněných, ne-li mrtvých chudáků? Ty, který jsi pořád na sociálních sítích?“ rýpla jsem trošku do táty, ale bylo to zbytečné.
Argumentoval podvrhy, stále se opakujícími obrázky, které se zaručeně už někdy dřív na internetu objevily. „Kdo ví, co těm zvířatům vlastně bylo, tak se to svede na novoroční ohňostroj.“ Bylo zbytečné se s ním hádat, tak jsme se spíš snažili od tématu odvést řeč.
A pak se tátovi na Silvestra ztratil pes…
Jenže loni se ztratil tátův Bart. Stalo se to při venčení právě jednatřicátého prosince, když si táta vykračoval podél řeky a někdo za nimi odpálil petardu. „Jenom zakvičel, trhl sebou a byl pryč i s vodítkem. Nemohl jsem vůbec nic dělat, nereagoval na povely ani na moje volání. Hodinu jsem běhal okolo a volal ho, nic!“ strachoval se táta.
„A proč s ním chodíš na tak dlouho? Copak jsi nikdy neslyšel, že se v tuhle dobu má venčení psů minimalizovat jen na nezbytně nutnou dobu? Ty si jdeš se psem k řece, kde se teď všichni s pyrotechnikou schází!“ čertila se máma. Bart byl jejich miláček a máma se o něj bála úplně stejně. „A ještě k tomu utekl s vodítkem!“ plakala. „Vždyť se může o cokoli zachytit a uškrtit, vždyť za řekou už jsou jenom pole a lesy.“
Silvestra prožijte v klidu. Tipy, jak ochránit psa před stresem z ohňostrojů |
„Půjdeme ho hledat, mami, neboj se. Třeba když ho někdo uvidí běhat se špagátem okolo krku, spíš ho napadne, že někomu utekl,“ konejšila jsem ji. Z táty se najednou stal docela maličký tvor, skrčený do svého strachu a trápení. Bart byl jeho parťák, zejména teď, když už nechodil do práce. Procházky se psím kamarádem vyplňovaly velkou část jeho každodenního času.
Ačkoli byl táta až dosud cynik, najednou jsem v jeho očích viděla obrovský strach. Tentokrát ho ovládl dokonale, možná proto, že sám psa neuhlídal, ale taky proto, že mu došlo, že vystrašené zvíře se asi sotva vrátí zpátky do míst, odkud toho večera létala jedna světlice za druhou.
Hledala celá rodina… A přidali se cizí lidé…
Vyrazili jsme Barta hledat, šli jsme celá rodina, pročesávali bližší i vzdálenější okolí v místech, odkud Bart utekl a kam běžel. Pánská část hledačů šla až do lesa, připojili se sousedé, známí, každý, kdo byl ochotný poradit a pomoct. „Mně se to nelíbí, Marcelko. Kdyby tu někde byl, určitě by přišel na zavolání. Vždycky to udělal,“ strachovala se máma.
Nad město v tu dobu dávno padla tma, oblohu křižovaly jen občasné světlice a barevné kytice, do jejichž tvarů se ohňostroje rozprskávaly. „Co hledáte?“ zajímal se už mírně ovíněný mladík. Za ruku držel asi pětileté dítě, pod paží celý arzenál, připravený jej odpálit. „Pejska,“ odpověděl smutně táta. „A jéje. Nám se takhle zaběhla kočka. Je to asi sedm let zpátky, no už jsme ji nenašli…,“ svěřil nám něco, co nám skutečně v té chvíli moc nepomohlo. „Nenašli? A přesto ty ohavnosti vypouštíte do vzduchu dál?“ rozčílil se táta poté a my jsme jen zírali, jak konečně změnil názor na tento druh slavení konce roku a vítání toho nového.
„Ále… tak děckám se to líbí. Je mi líto, co se vám stalo, ale na druhou stranu si o to člověk tak trošku koleduje, když vyráží takhle pozdě večer venčit, nemyslíte?“ vrátil mu to rýpnutí. „Víš, Marcelko, on měl naprostou pravdu. Já jsem takový zabedněnec!“ kál se táta. „Venku je už teď minus pět stupňů. Vždyť ten náš moula ještě někde zmrzne.“
„Nesmíš to hned vidět černě, tati. Dnes je spousta aplikací na hledání ztracených zvířat. Lidé vzájemně sdílejí, která zvířátka někdo postrádá, a často má příběh dobrý konec,“ utěšovala jsem ho. Zaúkolovala jsem manžela a obě své náctileté děti, aby informaci o ztraceném Bartovi odeslali všude, kam je jejich znalost elektronického světa pustí. Brzy zprávy kolovaly po internetu, visely na sítích i ve skupinách, jenže nikdo, kdo by viděl Barta, se neozýval a já začínala být skeptická. Silvestr… Kdo z cizích právě dnes bude hledat ztracené zvíře?
Jak si táta přál, dala jsem kontakt na něj. Jenže jediné zprávy, které mu chodily, byly z většiny kritické. „Ti lidi mi nadávají, copak to pomůže? Myslíš, že teď už nevím, jaký jsem byl idiot?“ Táta se mi přiznal, že šel s Bartem ven schválně. Chtěl všem těm vystrašeným blbečkům ukázat, že se kolem ohňostrojového veselí dělá až moc zbytečný humbuk. „Bartovi to přece nikdy nevadilo. Půlnoc pokaždé prospal, nebo se zájmem koukal, jak to za okny bouchalo,“ snažil se obhájit sám před sebou. „Jenže doma za oknem není venku, uprostřed toho kraválu,“ řekla naštvaně máma, která si musela vzít prášek na uklidnění, protože měla strach, aby to s ní neseklo. Bart byl její miláček. Třetí vnoučátko, říkala občas s oblibou. A to teď bylo někde venku. Bůhvíkde.
Ohňostroje dnes nesnáším. Vidím, jak to zvířata odnášejí, říká veterinářka |
„Pes není blbé zvíře, nějaký čas si poradí,“ snažila jsem se uklidnit oba rodiče, kteří už propadali panice. Hlavně ale nesmí vlítnout do silnice nebo pod vlak, dodala jsem už pro sebe tu největší obavu, totiž že se Bart ve stresu dostane do podobně nemilé situace.
Potěšilo mě, kolik lidí, dokonce i cizích, se pustilo do hledání našeho psa. Nejen naše rodina křižovala bližší i vzdálenější okolí Bartova zmizení, dokonce i na internetu se zorganizovala skupina milovníků zvířat, kterým náš čtyřnohý kamarád nebyl lhostejný. Táta na tu soudružnost úplně cizích lidí reagoval obrovským údivem. „Netušil jsem, že jsou mezi námi tací, kteří budou pomáhat nezištně. Nebo bych jim měl dát nějakou odměnu? Peníze? Očekává se to ode mě?“
Víš co, tati? Skoč do sklepa pro letošní pálenku. Já udělám svařák a připravíme do krabiček tu hromadu jednohubek, kterou máma chystala pro nás a sami bychom ji stejně nesnědli,“ navrhla jsem otci, který v tom mraze už vypadal, že se sám stane první obětí. Potřebovala jsem oba rodiče nějak zabavit, ti dva už venku byli sami sobě nebezpeční, věděla jsem, že jsme udělali, co jsme mohli.
Bart se nakonec našel pár minut před půlnocí. Promrzlého psa našim dovedla úplně cizí dívka, věkem sotva zletilá. „Měli jsme s přítelem zůstat úplně poprvé sami, ale když jsem viděla tu fotku chudáka pejska, napadlo nás jít se podívat z druhé strany lesa. A pak jsme ho uviděli,“ líčila nám vzrušeně, hrdá na to, že právě oni Barta zachránili. „Chtěl před námi utéct, ale zamotal se tím vodítkem do šípkového keře, takže jsme ho nakonec chytili.“
Silvestr toho roku byl nejhorší, ale zároveň nejvíce emotivní, který jsme kdy zažili. Stali jsme se součástí komunity lidí, kterým osud druhého není lhostejný. Některým jsme vnutili jednohubky, s jinými si dal táta panáka na tykání. Velká část z nich se stala našimi milými přáteli.
Bart svůj hrůzný zážitek naštěstí ustál bez jakýchkoli následků. No a táta dokonce letos na svém profilu sdílel už několik příspěvků o petardách a zvířatech v nouzi. Konečně pochopil, že některé věci jdou jednoduše ruku v ruce. Že je třeba být tolerantní vůči ostatním, ale také mít zdravý rozum.
KVÍZ: Ověřte si, jak se vyznáte v psích plemenech |
