„Vbíhala jsem s milovanou Normou do cílové rovinky a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Vnímala jsem, jak mě Norma nese k prvenství, a vychutnávala jsem radost z potlesku a volání diváků. Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit.“ Tak na své prvenství z roku 1937 vzpomínala jezdkyně, jejíž jméno dnes už téměř nikomu nic neříká. A přitom se její pozoruhodný osud čte skoro jako detektivka.
Otec, který všechno dovolil
Jméno Lata je odvozené z jejího pravého jména Immaculata. Narodila se spolu s dvojčetem Kristýnou do rodiny hrabat Brandisových v Úmoníně u Kutné Hory. V roce 1896 se rodina přestěhovala na barokní zámeček v Řitce u Prahy. Matka Johanna tam věnem získala malé panství, zatímco tatínek Leopold, bývalý důstojník rakousko-uherského jezdectva, do svazku nepřinesl téměř nic. Ale o co méně měl peněz, o to větší byl švihák. Jako mladý poručík kvůli sázce přeplaval na koni Dunaj tam a zpátky, čímž si vysloužil pár dní vězení, ale také obdiv ostatních husarů.
Lata Brandisová, jediná žena, co vyhrála Velkou |
S Johannou přivedl na svět dohromady devět dětí – sedm dívek a dva chlapce. Nebylo snadné tolika dětem zajistit patřičnou šlechtickou výchovu. Hrabě Leopold se snažil rodinnou pokladnu zachraňovat chovem koní, i když nepříliš úspěšně. Ale děti ho nade všechno milovaly. Odmalička jim dovolil lézt na hřbety koní nebo střílet na terč z flobertky.
„Do sedla jsem se dostala už jako malé děvčátko,“ vzpomínala Lata. „Pořád jsem chtěla všechny koně sama vodit, jezdit i zapřahat. Moje dětská fantazie byla přeplněná koňskými zážitky a neustále jsem pohybem i temperamentem napodobovala koně.“ Už tehdy se utvářel její nevídaný talent pro vedení těchto ušlechtilých zvířat.
Konec šlechticů, start pro skvělou jezdkyni
První světová válka převrátila život rodiny vzhůru nohama. Hrabě Leopold i jeho syn Mikuláš odešli bojovat na frontu. A protože prvorozený syn už v dětském věku umřel na spálu, zůstaly na zámku v Řitce samé ženy.
Lata BrandisováNarodila se jako Marie Immaculata (Lata) spolu s Marií Kristýnou 26. června 1895 v Úmoníně u Kutné Hory jako páté dítě hraběte Leopolda Brandise. Vyrostla z ní vynikající dostihová jezdkyně, první žena v historii, která jela Velkou pardubickou, startovala v ní devětkrát. Zároveň je jediná, která tuto nejtěžší evropskou steeplechase vyhrála – v roce 1937. Lata zemřela 12. května 1981 v rakouském Reitereggu v péči synovce Ernsta Haana. Tady, v rodinné hrobce svobodných pánů Haanových, je pohřbena. Na její počest se od roku 2015 v rámci Velké pardubické běhá dostih o Cenu Laty Brandisové. Potomci Laty Brandisové dnes s láskou pečují o zámek v Řitce; věnují se tu chovu vzácného plemene koně Kinského a provozují Jezdecký klub Norma a Muzeum Laty Brandisové (zamekritka.cz). |
Podle šlechtického ideálu se dívky měly dobře vdát. Jenže Brandisovi jim nemohli zajistit věno, a tak mladé komtesy neměly šanci na dobrou partii.
O správu panství se začala starat hlavně houževnatá, sebevědomá Lata. S otcovou flobertkou v noci obcházela pozemky, aby je bránila proti pytlákům. Po rozpadu monarchie 1918 zanikl i starý svět, ve kterém šlechtické děti vyrůstaly. Byly zrušeny šlechtické tituly, pozemková reforma připravila rodinu o velkou část majetku.
Latu to ovšem nezlomilo – vždyť teď se konečně mohla naplno věnovat své jezdecké vášni. Začala trénovat ve Velké Chuchli a v roce 1921 se poprvé umístila v krátkém, ryze ženském rovinném závodě. Měla štěstí, že si jí všiml vzdálený bratranec, přední český chovatel věhlasných chlumeckých koní a tehdejší předseda českého Jockey Clubu, Zdenek Radslav Kinský.
Pozval ji na Orlík, kde připravoval koně na náročné překážkové dostihy. Lata měla nejen odvahu a fyzickou sílu, ale i zázračný talent pro práci s koňmi. Když před jeho očima zkrotila těžko ovladatelného hřebce Nedbala, nabídl jí, jestli nechce zkusit účast ve Velké pardubické.
Velká pardubická 2025: výsledky, startovní listina, historie |
Ve Velké startovala devětkrát, vždy dostih dojela
Po tvrdém tréninku, silná a odhodlaná, se na start Velké poprvé postavila roku 1927, ve dvaatřiceti letech. Neobešlo se to bez skandálu. Do té doby byly překážkové dostihy výhradně doménou mužů, ostatně jako většina sportovních odvětví. Ženám nepříslušelo závodit, natož aby poměřovaly síly s muži. Účast ženy v prestižní steeplechase považovali ostatní jezdci za ponížení. Latin start nakonec musela posvětit až nejvyšší jezdecká autorita, anglický královský Jockey Club. S jedinou podmínkou, že Lata dostane oddělenou šatnu.
KVÍZ: Malá Velká Pardubická aneb Co víte o koních? |
V závodě Lata pětkrát spadla, pětkrát nasedla a dojela pátá. Žádný z dalších jezdců přetěžký závod nedokončil. V dalších ročnících dojížděla vždy mezi druhým až pátým místem. Až do 17. října 1937, do poslední Pardubické před válkou. Mezi patnácti účastníky tehdy na startu převažovali elitní jezdci nacistických bojových složek.
Rok před mnichovskou dohodou, v napjaté atmosféře německé rozpínavosti, očekávali Hitlerovi příznivci vítězství svých koní jako další důkaz germánské nadřazenosti a síly. Jenže tehdy dvaačtyřicetiletá umíněná žokejka se svou věrnou, drobnou klisnou Normou vytřela všem soupeřům zrak a ve strhujícím sprintu v závěrečné rovině prolétla za jásotu českých diváků první cílem.
Ze zámku odcházely jako žebračky
Válečná léta prožila Lata se svými sestrami na zámečku v Řitce. Protože se hlásily k české národnosti, dosadila jim protektorátní správa na zámek nuceného správce. Po osvobození se jezdkyně ještě dokázala na dostihovou dráhu vrátit, ale v listopadu 1949 při Kinského memoriálu v Pardubicích skončila v hromadném pádu na Hadím příkopu. Dostala se pod popadané koně, vytáhli ji v bezvědomí, s proraženou lebkou, zlámanými žebry, pošramocenou páteří a vícečetnou zlomeninou levé nohy. Kariéra mimořádné jezdkyně skončila.
Začátkem 50. let byl zámek Brandisových zestátněn a stárnoucí „aristokratky“ Lata, Kristýna a Jana se musely přestěhovat do nuzné Kadláčkovy chaty v lesích poblíž Řitky, kam nebyla zavedená elektřina ani voda. Tu musely ženy vláčet ze studny pod kopcem. Tady pak skromně, v zapomenutí přežívaly celých pětadvacet let.
Lata Brandisová na snímku z Velké pardubické v roce 1946. Vpravo Archie a Metalcom, koně plemene Kinského (Equus Kinsky), které v současnosti chová Jezdecký klub Norma na zámku v Řitce. Klub nese jméno po klisně, s níž Lata Brandisová vyhrála Velkou pardubickou v roce 1937.
„Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce. Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely,“ vzpomínala po letech.
Po smrti Kristýny odjela Lata k synovci do rakouského Reitereggu. Zemřela v roce 1981 v pětaosmdesáti na zápal plic. Už se nedožila toho, když po listopadu 1989 rodina získala zámek v Řitce v rámci restitucí zpátky. Dneska tady najdete Muzeum Laty Brandisové a Jezdecký klub Norma.
Amazonka z taxisu. Z Laty Brandisové, jediné ženy, jež kdy vyhrála Velkou pardubickou, udělali komunisté žebračku |
