Tehdy si drezér Ivan Ringel pomyslel, že prostě nemůže přežít. Při vystoupení kdesi uprostřed Sovětského svazu strkal hlavu do tlamy svému tygřímu svěřenci Džespovi. Drsný cvik spolu dělali už mnohokrát, navzájem si důvěřovali.
Jenže teď šelma proti zvyklostem zařvala a Ringel si v její hubě všiml drobných vřídků. Tentokrát to Džespu bolelo. V okamžiku přilétla strašlivá šupa – tygr drezéra udeřil pravou tlapou. Vlastně ho částečně skalpoval.
Ringel se přesto rozhodl, že číslo dokončí. Celý zkrvavený si naložil 250 kilogramů těžké zvíře na záda a obešel s ním manéž. Vzápětí na sebe, stejně jako vždycky, strhl dalšího tygra Amura, s tváří zarytou do lepkavé červeně ležel na zemi pod pruhovaným silákem, nemohl se hnout. A vybavoval si, co četl už jako dítě ve všech těch dobrodružných knihách od Livingstona i Holuba: Jakmile tygr ucítí krev, nezná slitování.
„Říkal jsem si, že to je konečná. Jenže Amur mě místo toho začal olizovat. Tím svým drsným jazykem, co je jak rejžák, mě pěkně vydrhnul. Nějakou dobu předtím byl vážně nemocný, s manželkou jsme ho zachránili před jistou smrtí. Tak mi to zřejmě vrátil, ušetřil mě.“
Férovka s tygry
Už je to hodně dávno. Ringelovi je přes sedmdesát, svou hlavu však strká do tygří tlamy dosud. Tesáky šelmy mu pravidelně odírají spánky, kvůli náročnému cviku měl několikrát prokousnutou tvář, silný tygří stisk ho dokonce připravil o pár spodních zubů. Hrát si s mackem sibiřákem holt znamená riziko – vždyť bez problémů přemůže a spořádá třímetrákového medvěda, koni dokáže jednou ranou vyrvat přední nohu i se všemi žebry.
Na návštěvě v RingellanduRozdíl mezi tygry a lvy zná Ivan Ringel velice dobře, osobní zkušenosti má s oběma těmito šelmami. Zrovna tak ale ví, co potřebuje hroch chovaný v zajetí.   |
A přece to není žádná potvora. To ať Ringelovi nikdo nevykládá! „Tygři jsou miláčkové,“ tvrdí. „Věřím jim víc než lidem. S nimi je to férovka. S člověkem se půjdu pomodlit do kostela, vyjdu ven a můžu mít kudlu v zádech. Tygr se nepřetvařuje. Navíc i tenkrát to byla moje chyba, rozhodně bych to nesvaloval na zvíře. Obyčejně to tak bude i v přírodě: Bude o vás vědět na kilák, pokud ale není zraněný nebo starý, tak se vám pravděpodobně vyhne.“
Nemůžete na to samozřejmě spoléhat, člověk pro tygra i nadále zůstává nejsnadnější kořistí. Smutným paradoxem soužití těch dvou druhů je fakt, že bát by se měla spíš největší kočkovitá šelma. Domýšlivý dvounohý tvor ji svižným tempem vymazává ze světa.
Přesně o tom si s Ringelem povídáme v Habrkovicích za Kolínem, kde provozuje park kočkovitých šelem nazvaný Ringelland. Procházíme spolu kolem klecí, ukazuje mi rodokmen patnácti tygřích generací a padesáti šesti mláďat, která odchoval. Jeho chundelatí přátelé ho mezitím za mřížemi oddaně sledují. Muž s křiklavě barevnou košilí zničehonic prohlásí: „Člověk je rakovina planety, pane.“ Ten expresivní výraz mu odpusťte, pro něj je to vážně osobní věc.
Tygr za milion
Tygr se dnes počítá mezi ohrožené druhy, tři poddruhy z devíti už byly vyhubeny. Za 100 let poklesla tygří populace o děsivých 95 %, v divočině pobíhá méně než čtyři tisíce kusů, území obývané tímto živočichem se za poslední dobu zmenšilo o 41 %.
Jen mahárádžové z Rádžastánu byli schopni za 50 let zastřelit přes 2 600 tygrů, opravdovým neštěstím jsou ale pro zvíře hlavně pytláci, kteří za tygra na černém trhu dostanou až 50 tisíc dolarů (v přepočtu přes milion korun).
„Vím o chlapech ze Sibiře, kteří v roce 1954 chytali tygry pěkně do teplejch. Dneska? Vyletí helikoptéra a po všem, co se hne, střílí. Každý týden jsou u afrických břehů dvě čínské lodě po okraj naplněné zastřelenými zvířaty. To je šílené, já se normálně stydím za to, že jsem člověk,“ svěřuje se Ringel.
„Ještě v roce 2010 bylo v divočině tygrů sibiřských zhruba padesát. Přitom abyste udržel druh, potřebujete asi čtyři sta kusů. Dneska už nejsme schopni je zachránit. Jsou zahnaní až na Ussuri, k hranici mezi Čínou a Ruskem. Putin tam postavil raketovou základnu, nechal vybetonovat plac dvacet krát sedmnáct kilometrů. K tomu se postaví třicetitisícové město a končíme, pane. Počítám, že už tam žádní tygři ani nebudou.“
Zvrácené je především to bezohledné zabíjení, které do velké míry pramení z obří poptávky na čínském černém trhu. Prášek z kostí šelmy podle tamní medicíny pomáhá proti revmatu, pozření tygřího penisu prý zase zlepší potenci, konzumace oční bulvy setřese nervozitu. Z tygřích zubů se dělají šperky, z kožešin okázalá dekorace, z drápů vítaná trofej, z klíční kosti amulet proti zlodějům, z tuku lektvar na bolesti. Játra jsou na odvahu, hmatový vous na sílu. Může jít i čistě o rozmar: kůstka naložená do alkoholu vyšponuje cenu lahve až na několik stovek dolarů, snob s její pomocí snadno oslní společnost.
TYGR
|
Snad to zní bizarně, zájemců jsou ovšem fronty. I kvůli tak podivným důvodům je ve více či méně podezřelých zařízeních na území Číny, Thajska, Laosu a Vietnamu násilím drženo až osm tisíc tygřích jedinců. „Na místech, jako je například laoská MuangThong, si můžete koupit celého tygra. Jakmile zaplatíte, už je jen na vás, co s ním provedete,“ říká Sarah Stoner z Wildlife Justice Commission.
Je to ostatně jen pár týdnů, co se ukázalo, že se tygřímu byznysu nedaří pouze v dalekých končinách. Pro čínské gurmány se nádherná zvířata podle všeho nezákonně zabíjela a vařila i v Česku– policie kvůli tomu vyšetřuje zoopark Ludvíka Berouska v Bašti, podnikla razii též v pražské tržnici Sapa. I nás se týká příběh tygří bolesti, lásky, vášně. Příběh obdivu i hrůzy.
Tygří kronikaTygře, tygře planoucí, |
Báseň Williama Blakea z konce 18. století nádherně vystihuje naši směsici strachu a úžasu, kterou před vznešeně nebezpečným stvořením pociťujeme. Očarovanou tíseň známe odjakživa. Dávno před Blakem, dávno před Šer Chánem z Kiplingovy Knihy džunglí, dávno před Tracyho tygrem Williama Saroyana. Vždyť nejstarší nalezené tygří lebce z čínského Longdanu jsou neuvěřitelné dva miliony let.
Byla o něco menší, i tak ve své době vzbuzovala respekt. Minimálně u lidí si tygr získal úctu rychle – národy východní a jižní Asie jej považovaly za nejvyššího vládce, Indové se ho dokonce báli nazývat jménem. Podle českého zoologa Zdeňka Veselovského jej někteří z nich poníženě nazývali „Starším z džungle“, jiní Pánem s chlupatým obličejem, často o něm však raději mlčeli. „Lidé věřili, že démon sídlící v tygrovi slyší sebemenší, třeba i zašeptanou poznámku o sobě, a to i když spí hluboko v džungli,“ napsal Veselovský ve své encyklopedii.
OBRAZEM: Šťastné malajské šelmy na vlastní oči v Troji  Zoo Praha právě odchovává dvě vzácná koťata ohrožených malajských tygrů. |
„Drzé nebo urážlivé řeči vládce džungle přísně trestal. Na Sumatře se jednou domorodci v noci připlížili k tygří pasti umístěné evropským lovcem a předem se tygrovi omlouvali, že oni nemají s tímto hanebným počinem nic společného.“
Podle Číňanů sloužil tygr bohu plodnosti k tomu, aby na něm jezdil při potírání zlých duchů. Stejné zvíře osedlala i hinduistická bohyně Durga. Tibeťané nepochybovali, že tygr zná kouzlo věčného života.
Pradávní obyvatelé Myanmaru věřili, že lidé a tygři jsou bratry, Malajci byli přesvědčeni, že se člověk může v tygra proměnit. Posvátná zvířata v Asii hlídala pohřebiště, doprovázela zesnulé do říše mrtvých, podle legend přinášela vodu a jídlo ztraceným v džungli, v dobách sucha uměla přivolat déšť. Pro mnohé kmeny bylo absolutně zakázané tygry zabíjet, a to i v sebeobraně.
Evropa poznala tygry díky tažení Alexandra Velikého do Střední Asie a Přední Indie. Starověcí Římané měli o pár let později z utrpení divukrásných zvířat v cirku veliké potěšení, dekadentní císař Marcus Aurelius ve 2. století jich jen tak pro zábavu obecenstva nakázal usmrtit hned jednapadesát naráz. Po pádu impéria náš kontinent na pruhované šelmy zapomněl, objevily se až ve 13. století v cestopisném Milionu Marka Pola.
To už se přiblížil věk kolonizování exotických krajin. Generace bílých mužů se při cestách do srdce temnoty potýkaly s bázní, kterou tak znamenitě vystihl Blake: Tygře, tygře planoucí, Lesem černým za noci, Čí ruka nesmrtelná Tvou hrůznou krásu stvořila?
Tygřice ulovila 430 lidí
A ona ta krása hrůznou vskutku byla, jelikož tygr indický se při všech zmíněných komplimentech rozhodně nedá označit za neviňátko. Důkazem budiž ještě jedna douška od Veselovského: „Zcela zvláštní úctě se těšil lidožravý tygr. Věřilo se, že mu na hlavě sedí duch jeho poslední oběti, varuje ho před nebezpečím a pomáhá mu lovit další lidi.“
Ivan Ringel s neživým exponátem Ringellandu - pro představu, jaký je tygr proti člověku mrštný a silný obr.
Podle odhadu amerického vědce Paula Auerbacha bylo v posledních pěti stoletích tygry sežráno kolem milionu lidí, jiní renomovaní zoologové mluví o 373 tisících obětí mezi lety 1800 až 2009. Ví se o úplných rekordmankách: tygřice z Čampawatu stihla ulovit 430 lidí, samice z Kumáonu jich zabila 150. Jakmile byla první z nich konečně dopadena, měla hodně pomlácenou čelist. Ne náhodou.
„Zjistilo se, že devět z deseti lidožravých tygrů bylo předtím vážně zraněno,“ tvrdil Veselovský. „Většinou měli zhojené rány po střelných zbraních, například přestřelenou dolní čelist či nohu. Handicapovaní tygři nejsou schopni ulovit rychlého jelena, takže se jejich potravou mohou stát jedině domácí zvířata; někteří z nich se pak specializují na vesničany.“
Jakkoli cynicky to bude znít, i za mnohé tyto tragické případy může člověk. Civilizace totiž postupně vyhání tygra z jeho přirozeného prostředí, a když k tomu krajinu poznamenávají i následky klimatických změn, nemá kočkovitá šelma kam utéct. To je typické pro oblast Sundarbans v deltě řek Brahmaputry, Gangy a Meghny, kde ročně dochází až ke stovce fatálních tygřích útoků. Tygří samici k napadení člověka velmi často přiměje, pokud je vyrušena s mláďaty. Život ale lze ztratit i z důvodů, které bychom nečekali.
Tygra podle mnoha doložených důkazů vyprovokuje k akci i to, pokud potká člověka sklánějícího se k zemi, třeba při sbírání dřeva či při sekání trávy. Těžko říct proč, v rizikových oblastech je však též rozumné vyvarovat se jízdy na bicyklu. „Vím o indickém pošťákovi, který dlouhé roky obcházel svůj revír, aniž by se s tygrem byť jedinkrát potkal. Jakmile ale začal objíždět stejnou oblast na kole, tygr po něm okamžitě vystartoval,“ psal dobrodruh a znalec Asie Peter Byrne.
Sundarbanští domorodci jsou lišáci, na tygry se pokusili vyzrát. Jelikož pruhovaní lidožrouti nikdy neútočí zpředu, pořídili si vesničané masky s namalovaným obličejem, které si nasadili na zadní stranu hlavy. Trik kupodivu nějakou dobu fungoval, tygři tuto habaďúru ovšem nakonec přece jen odhalili a jejich řádění mohlo pokračovat. „Oni jsou mimořádně inteligentní. Nejchytřejší ze všech kočkovitých šelem,“ vysvětluje Ivan Ringel.
Král zvířat? Tygr!
Jeho hlas mě ze vzdálených indických mangrovníkových hájů vrací zpátky do středočeských Habrkovic. Zatímco kolem procházejí nadšené rodinky s výskajícími dětmi, Ringel má jiskru v oku. Vyznává se mi, že tygry považuje za členy rodiny. V přírodě mají podle něj těžký život – jsou to samotáři s teritoriem 100 krát 100 kilometrů. Za noc nachodí i 80 kilometrů, snědí na posezení 30 kilogramů, často však osaměle.
Proti zvířatům jsme hovádkaDo klece k tygrovi vlezl drezér Ivan Ringel poprvé v 15 letech. „Splnil se mi dětský sen. Když jsem o něm kdysi říkal učiteli ve škole, tak mi odpověděl, že mám jít dělat do kravína, tam jsou prý taky zvířata. Já se ale zabejčil: Hochu, já ti ukážu.“ A u tygrů jste opravdu skončil. Jakou historkou byste je popsal? Je dobré narodit se jako tygr? Schválně – co? |
„Pořád se říká, že králem zvířat je lev. Nechci ho ponížit, ale na tygra nemá. Kolikrát se zkoušely zápasy v různých arénách a tygr to vždycky vyhrál. Tygr je lord, fajnšmekr, všechno dělá v rukavičkách. Lev? Vykadí se a lehne si do toho. Je to takový balík, mouchy, snězte si mě. Hrdý, vznešený tygr má jinou úroveň.“
Těch chlupatých brachů míval někdy v manéži najednou i patnáct. Důvěru si u nich piplal odmalička, pustil si je klidně k sobě do postele, pod peřinou se mu mačkalo i šest mláďat. Až jakmile sílila a rostla, bylo potřeba zbystřit.
„V manéži má každý z nich jinou povahu. Musíte vstupovat jako vítěz a jako vítěz i odejít. Jinak tam nemáte co dělat. Vycítí, když jste marod, jakmile máte horečku, jste naštvaný. To všechno na ně přechází, rázem jste jako kořist. Já už taky okamžitě poznám, když zvíře není v pohodě – jak ráno přijdu a trus má kyselý pach, tak je tygr nemocný.“
Aby s nimi neztratil kontakt, nikdy neměl dovolenou – už po dvou vynechaných dnech by ho zvíře k sobě nepustilo. To se ostatně může přihodit i ze dne na den, tygrům se totiž několikrát za život mění povaha. Je to tedy tak, že si s tygry ani při nejlepší snaze nemůžete být ničím tak úplně jistý? Ani když jim strkáte hlavu do tlamy?
„No, nemůžete. Jdete tam s tím, že už taky nemusíte vylézt. Proto na mě taky hodinu před vystoupením nesmí nikdo promluvit, musím se soustředit. Pak řeknete naposledy svoje jméno a dáte mu hlavu do držky. Že se mi občas jeho tesáky zastaví o dáseň? Tak jsem tam asi hlavu nenacpal dostatečně hluboko. To, pane, musíte udělat, aby byla páka. Jak jste tam, zkrátka přestanete dýchat a důvěřujete zvířeti. Musíte důvěřovat.“
