Tetování versus čip – vyberte pro svého psa správně

Mnohým z vás se určitě někdy zaběhl pes. Jak případný nálezce pozná, komu patří? Identifikační označení usnadní ztraceným mazlíčkům návrat domů.

Proč označovat psy?

Každý správný majitel pozná svého psa mezi tisícovkou jedinců stejného plemene. Ne vždy je ale k dispozici a ne všichni se také ke svému psu hlásí. Snahou tedy je mít každého psa označeného tak, aby nemohl být zaměněn se psem jiným a aby bylo v rámci možností snadné zjistit jeho majitele.

Jak je to v Evropě?

Nejen u nás se o identifikačním značení psů často diskutuje. V řadě zemí se tetování nebo čipování provádí povinně (Velká Británie, Švédsko, Chorvatsko). Současně platí stejná podmínka i pro cestování se psem po zemích EU.

Způsoby identifikačního značení psů

Tetování

Mezi kynology, chovateli i laickou veřejností je tato záležitost dobře známá. Tenkou jehlou se do kůže vpravuje speciální barva, nejedná se o nijak složitý lékařský zákrok. 

. Značení čistokrevných psů

Čistokrevná kynologie (zvláště lovecká) má v identifikačním značení psů určitý předstih. Požadavek na označení štěňat je jednou z podmínek pro vystavení průkazů původu. Většina plemen se zatím tetuje. Důvodů je k tomu několik a všechny jsou pochopitelné. Patří sem mimo jiné jednodušší kontrola psů na zkouškách a výstavách (u psa s majitelem zmíněný problém bezpečnosti práce odpadá).

Chovatel také lépe přiřazuje např. průkaz původu určitému štěněti. U vícebarevných psů to většinou problém není, ale těžko budete rozlišovat 8 černých štěňat labradorů. Tetovací číslo si chovatel přečte sám, v případě čipu by musel požádat o pomoc veterináře nebo si pořídit vlastní čtečku. Roli jistě hraje i to, že tetování je z finančního hlediska méně náročné. 

U psů se používají buď tetovací kleště, nebo tetovací tužka. O čitelnosti rozhoduje mnoho faktorů. Do kategorie neovlivnitelných patří individuální schopnost jedince tetovací barvu z těla vyloučit. Dobrou a dlouhodobou čitelnost tetování naopak může ovlivnit technika jeho provedení - použitý nástroj, typ a barevný tón tetovací barvy a také samotný postup práce.

Tetuje se buď do ušního boltce psa, nebo do předkolenní řasy. Oba způsoby mají své příznivce i odpůrce. V případě uší se chovatelé bojí zkroucení chrupavky nebo následné vady v nesení ucha, tetování do předkolenní řasy bývá o něco bolestivější. V současné době vítězí jako místo pro označení ucho.

O výsledku provedené tetáže rozhoduje i věk psa. U štěňat je tetování sice nepříjemné, ale celkem snadno proveditelné. U dospělých psů se zvyšuje při využití ušního boltce riziko komplikací. Také fixace starších jedinců je poněkud náročnější, a proto se někdy využívá anestézie.

 

Čipování 

Čipování je novější způsob identifikačního značení. Čipy se ovšem nevyužívají jen u zvířat, ale i v různých technických oblastech. Jsou to malé, několik milimetrů dlouhé válečky vyrobené z dobře snášenlivého materiálu. Obsahují anténu a několikamístný kód. Čip nemá vlastní zdroj energie a nebezpečí, že by nějakým zářením poškozoval organizmus psa, nehrozí. Vpravuje se pod kůži označovaného zvířete pomocí speciální injekční jehly, a to na levou stranu krku. Ke každému čipu dostanete také několik samolepek s příslušným kódem. Ty se podle potřeby vlepují do přihlášky vrhu, průkazu původu psa, do očkovacího průkazu nebo do tzv. psího pet pasu. Slouží také jako administrativní podklad pro evidenci.

Nevýhodou zůstává, že čip určitě nelze oproti tetování přečíst kdykoliv a kdekoliv prostým lidským okem, k jeho identifikaci je potřebná tzv. čtečka. Ta vysílá elektromagnetické záření, na jehož působení čip reaguje. Čipem označené zvíře do určité míry připomíná zboží v samoobsluze. Pokladní přiloží čtečku k čárkovému kódu na zboží a na pokladně jí naskočí příslušný obnos. V případě psa se na obrazovce čtecího zařízení zobrazí příslušný kód, který se skládá z písmen a číslic.

Co zvolit?

Uvedené dva způsoby značení psů se neliší jen technickým provedením. 

Na ztraceném a vyděšeném psu se tetovací znak velmi špatně hledá. Manipulace se čtečkou čipů je daleko jednodušší a dalo by se říci, že z hlediska bezpečnosti práce se psem i vhodnější. Čipování čeká určitě velká budoucnost, přesto má i své odpůrce. Roli zde hraje nejen strach z nového, ale lidé se bojí i reakce psího těla na cizí předmět. Velkým problémem dříve byla otázka čtecích zařízení a pochybnosti o tom, zda čtečka od jednoho typu čipu přečte kód čipu jiného. Celý problém zjednodušil a takřka odstranil předpis EU, který požaduje, aby použité čipy odpovídaly tzv. ISO normám. V praxi to znamená rozumné sjednocení a z něj vyplývající možnost číst jednou čtečkou všechny normám odpovídající čipy.