Evoluce se obvykle měří na tisíciletí. Avšak u těchto čertů žijících v horách na ostrově Tasmánie při jižním pobřeží Austrálie byly pozorovány zásadní změny, které neodpovídají normálnímu tempu evoluce.
Nočního masožravého vačnatce s černou srstí, který ve stresové reakci vydává silný pach, od roku 1996 postihuje přenosný obličejový nádor. Je v téměř sto procentech případů smrtelný a podle agentury AFP už zdecimoval 85 procent populace zmíněného živočicha. O chorobě čtěte zde.
Rakovina sice není běžně nakažlivá, ale ďáblové medvědovití (Sarcophilus harrisii) ji dokážou mezi sebou přenášet, když se perou nebo se páří.
Vačnatci jsou velmi agresívní a mají mohutné čelisti. Zvíře s rakovinou tváře nakonec uhyne hladem, protože kvůli nádoru nedokáže přijímat potravu.
Pomáhá čertům příroda?
Vědci však nyní zjistili, že se vačnatec, jehož současná populace dosahuje 15–18 tisíc kusů, začíná bránit, neboť u něj rozpoznali první známky imunitní reakce.
Tasmánský čertĎábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), známý též jako tasmánský čert je původními obyvateli Tasmánie nazýván purinina. Od vyhubení vakovlka roku 1936 je i největším žijícím dravým vačnatcem. Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa. V současné době již žije pouze v Tasmánii, jeho kosterní pozůstatky však lze nalézt prakticky po celé Austrálii (na australské pevnině vyhynul zhruba 400 let před příchodem prvních evropských osadníků v roce 1788). Charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich potkává více. Má dosti neoprávněnou pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete, nicméně faktem je, že ve stresujících podmínkách či zahnáno do kouta dokáže, jako každé zvíře, opravdu zuřivě a nesmiřitelně bojovat. V Tasmánii, kde na ně lidé pohlíželi jako na škůdce domácích zvířat, byli hubeni až do roku 1941, kdy je vláda začala chránit. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci; proto je od května 2008 považován za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci. Zdroj: Wikipedie |
Nemoc zůstává stále skoro vždy smrtelná, ale poprvé u těchto zvířat byla zjištěna přítomnost protilátek. A více než dva tucty tasmánských čertů, u nichž se rakovina vyvinula, přežily.
„Pozorovali jsme, že zvířata, která nemoc dostala, mnohem déle přežívala. U malého počtu zvířat nádor ustupuje, jinak řečeno, čert se dokáže z rakoviny uzdravit,“ říká Rodrigo Hamede z tasmánské univerzity.
Experti rovněž konstatovali, že se díky změně chování vačnatců populace stabilizuje. „Předtím populace silně klesala a bylo tu riziko, že zvíře vyhyne,“ uvádí Chris Coupland z rezervace Devils@Cradle v národním parku Cradle Mountain.
Má být jakousi Noemovou archou, jejímž úkolem by bylo chránit populaci tasmánských čertů před rizikem nákazy. Umožňuje návštěvníkům pozorovat velmi plaché zvíře, které v přírodě jinak neuvidí.
Více se rozmnožují
„Riziko vyhynutí tu je stále,“ říká Chris Coupland a hraje si se dvěma malými čertíky, které sám odchoval. Uvádí však mnoho příznivých okolností, například to, že čerti začínají plodit mláďata v mladším věku a že samičky hárají často více než jednou za rok. „To je velmi povzbudivé,“ dodává.
Pohlavní zralost čertů tedy podle něho nastupuje rychleji než dříve. To možná souvisí s tím, že s poklesem populace mají vačnatci více potravy, a to umožňuje mladým dosáhnout rychleji hmotnosti nezbytné k plození.
Zdá se, že se nyní páří v jednom roce, zatímco dříve to bylo spíše ve dvou letech. Tyto tendence pomáhají stabilizovat populaci.
Pomáhá i genetická banka
Také člověk přispívá k ochraně druhu. Vzorky DNA čertů se ukládají do banky, což umožňuje některým specializovaným centrům vybírat jedince pro reprodukci a přispívat ke genetické rozmanitosti.
Riziko vyhynutí by se stalo reálným, kdyby populace klesla pod hranici 10 000 jedinců. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje tasmánské čerty za ohrožený druh.
Smutný osud, jenž byl jejich údělem v kontinentální Austrálii, slouží jako odstrašující příklad. Čerty odsud vyhnalo původní obyvatelstvo a psi dingo. Podobně jako v případě vakovlka tasmánského známého jako tasmánský tygr ve třicátých letech minulého století.
Podle Rodriga Hamedeho je však překvapivá rychlost adaptace čertů důvodem k optimismu. Mohlo by to podle něj také přispět ke studiu léčby rakoviny u člověka.
