V ostravské zoo se nedávno dvakrát radovali z přírůstku do rodiny slonů indických, ale v obou případech to skončilo velkým smutkem. Mláďata uhynula.
Teď má veškerou péči sameček Chandru, který se narodil loni v červenci a zatím prospívá. Ale že se dožije dospělosti, není zdaleka jisté. „Kritická období ještě přijdou,“ říká zooložka Jana Pluháčková, která má slony v Ostravě na starosti.
Kdy bude mít Chandru vyhráno?
To se říct nedá. U slona indického je těch kritických období několik. A v naší zahradě to bylo ještě specifické tím, že jsme nevěděli, jestli bude pít od matky. To jsme překonali, daří se to. Vždy hrozí nějaká nehoda, že někam spadne, něco si zlomí. Další zlom nastává někdy v pěti šesti letech.
Proč právě v tomto věku?
Protože v tu chvíli přestává sát mléko a hrozí mu nákaza herpes virem, v 80 % smrtelná. Z nějakého důvodu ho mléko vlastně chrání a zatím moc nevíme, proč později dochází k nákaze. Každopádně se objevuje i v přírodě a asi víc než dřív. Což ovšem může být dáno tím, že i tam slonům dáváme dost na frak a musí se stěhovat mimo svá přirozená teritoria. Bohužel jsou zvířata decimována ze všech stran.
Na tento virus zemřela i Sumitra, která se také narodila v Ostravě.
Ano. O to větší je naše obava, protože v některých zahradách na virus uhyne 90 % mláďat. Nikdo neumí přesně vysvětlit proč. I proto jsme uspořádali sbírku, díky níž se vybralo skoro 900 tisíc korun, které jsme odeslali do Leibnitzova institutu v Berlíně, kde virus zkoumají.
Mají už nějakou teorii?
Poměrně logickou, aspoň se nám to tak jeví. Berlínští vědci si myslí, že slony chrání něco, co v přírodě žerou v přirozené potravě. Nejvíc to vypadá na kyselinu laurovou, která je obsažena například v kokosu. Snažíme se ji zařadit do krmení. Lidé kyselinu laurovou používají například k potlačení viru HIV, zapadá to do sebe. Nejjednodušší řešení bývá často nejsnazší.
Dokážou se chovatelé oprostit od strachu, že o hýčkané mládě mohou přijít?
Je to těžké. Musíte si trochu přenastavit i osobní život, je poněkud složitější skloubit to. Před porodem jsme byli v pohotovosti 24 hodin denně, měli jsme hlídky a snažili se mít všechno pod kontrolou. Náročné to je, ale na druhou stranu už to děláme řadu let a nejlépe, jak umíme. Když se to nepodaří, je to smutné. Hodně smutné. Ale je to koloběh života.
Jana PluháčkováSedmatřicetiletá Jana Pluháčková vystudovala Přírodovědeckou fakultu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, obor zoologie. V Zoo Ostrava působí od roku 2002, kdy zde sbírala data pro bakalářskou a později diplomovou práci o šimpanzích. Na plný úvazek zde nastoupila v roce 2006. Kromě slonů má na starosti i primáty a noční savce. Zvířata jezdí obdivovat i do volné přírody, navštívila Indii, Malajsii, Indonésii, Austrálii a Kostariku.  |
Chandru je pro samici Vishesh už třetím potomkem, o první dva přišla. Je teď zkušenější?
Rozhodně. Ona porodila první mládě a do té doby nikdy žádné neviděla. Takže to pro ni byl trochu šok, to je asi pochopitelné. Navíc se mládě narodilo velmi malé, takže i pro zkušenou matku by byl odchov hodně složitý. U druhého slůněte byla klidnější, ale pořád nevěděla, jak mu dát aktivně napít. Navést ho na struk, pomoci mu. Napotřetí už to bylo daleko lepší. I z naší strany.
Zapojovali jste se do porodu nějak aktivně?
Sledovali jsme to přes kamery jako fotbalový zápas. Byli jsme v zázemí pavilonu, připraveni pokusit se zasáhnout. Nicméně jsme pro Vishesh chtěli stoprocentní klid a nechali jsme to na ní. Podle mě to je nejlepší, co můžete udělat, to asi zná každá matka i z vlastních zkušeností. Zásah ničemu moc nepomůže, nedokážete se přetahovat se zvířetem, které má tři tuny. Naštěstí to nebylo potřeba.
Je to velký rozdíl proti přírodě, kde jsou takovým situacím samice přítomny v rámci stáda odmalička?
Pochopitelně to je stav, ke kterému bychom jednou rádi dospěli. Musíme pracovat se zvířaty, která máme. Víme, jak by to všechno mělo fungovat, jak by bylo možné mít větší sloní stádo a ty vztahy by tam byly přirozeně nastavené. Když už se teď přesunují samice mezi zoologickými zahradami, vždycky to je naštěstí třeba matka s dcerou. Aby se pouta netrhala. Věříme, že vybudujeme prostředí stáda i u nás.
Jak do nynějšího chovu zapadá Chandru?
Je stále ve fázi objevování světa i svého těla. Jako každé mládě nebo dítě si musí všechno prohlédnout a ozkoušet. Zjišťuje, kam dosáhne, co dokáže uzvednout. Co si může dovolit k ostatním slonům a také k ošetřovatelům. Můžeme říct, že je velmi zvídavý, pomalu s ním začínáme cvičit. A v neposlední řadě se musí naučit ovládat svůj chobot.
Do Zoo Praha vyrazte na slůňata i tygřata |
Už ho umí používat?
V chobotu je hodně svalů, takže chvíli trvá, než se je naučí přesně koordinovat. Je docela zábava sledovat, jak se snaží napodobit ostatní. Ale ze začátku je pro mládě nejdůležitější, aby mu vlastní chobot nepřekážel. Mateřské mléko saje tlamou, takže si během toho musí chobot někam uklidit, nejlépe hodit ho za hlavu.
Postupem času to je ovšem dokonalý nástroj, že?
Rozhodně. U slůněte je to samozřejmě roztomilé, občas komické. Snaží se brát pevnou potravu, ta mu padá. Takže se vzteká, rozčiluje. Různě si zkouší chobot přišlápnout, pomoci si. Napodobovat dospělé.
Jsou sloni společenští?
Samice mají mezi sebou velmi silné pouto, samci jsou od jistého věku samotáři. Sloni jsou extrémně inteligentní, dokážou spolu komunikovat i na bázi infrazvuků, které my ani neslyšíme. Natož abychom jim rozuměli. Vidíme třeba nervozitu, ale nevíme, co si dávají za znamení. Jsou úžasní.
A jaký mají vztah s ošetřovateli?
Máme dva druhy chovů. Někteří sloni jsou v přímém kontaktu s chovateli, což je založené na obrovské vzájemné důvěře. I ten slon se ze své podstaty snaží být dominantní. Má svoji hierarchii a chce se v ní posouvat, jenže nad člověka to nejde. Pořád musí mít respekt. Což je občas těžké, když lidé mají 80 kilogramů a stojí proti nim tři tuny.
Každá chyba může skončit tragicky.
Bohužel to tak je, každý rok se v zoologických zahradách stanou nějaké smrtelné nehody, u slonů i jiných zvířat. Stačí, aby se zvíře špatně otočilo, přitlačilo ošetřovatele ke stěně, a může ho zmáčknout. Zlomená žebra jsou pak ještě výhra. Takže je potřeba, aby ošetřovatel věděl, kdy je lepší trénink vynechat. Musí to poznat na náladě slona i na náladě své.
Když naučíme psa aportovat, tak ho to baví. Je to se slony stejné? Cítíte, že mají radost, když se jim někdo věnuje?
Mají s ošetřovateli skutečně vztah, takže jsou moc rádi, že se jim věnují. Dostanou samozřejmě i odměnu, což u nás není ovoce. Protože to pro slony není zdravé. Dostávají speciální tréninkové granule, případně malé množství zeleniny, což je pro ně vhodné a dělá jim to dobře. Druhotná odměna je poškrabání na kůži nebo pochvala. Očištění nohou je také příjemné, ale má zejména veterinární důvody.
A druhý způsob chovu?
Tam ten kontakt není úplně přímý. Jmenuje se chráněný kontakt. Je potřeba, aby chovatel zvíře motivoval dělat věci, které potřebuje, aniž by se ho mohl dotknout. Nemá vlastně vůbec žádnou páku. O to je to složitější. Potřebujete zkontrolovat nohy, ošetřit jim kopýtka. Indičtí sloni na to docela trpí, je potřeba předcházet problémům.
Zvířata jen tiše obdivujtePokud půjdete do zoologické zahrady na slony či ostatní zvířata, mějte k nim respekt. Takové je poselství chovatelů. „Žijeme v době, kdy jsou lidé hrozně netrpěliví. Chtějí vidět všechno hned. Jenže zvířata nebudou ‚panáčkovat‘ na povel. Je krásné si před expozicí na chvíli sednout a počkat, až slon přijde ze své vlastní vůle,“ říká Jana Pluháčková. Stejně tak není vhodné pokřikovat na ošetřovatele, kteří provádějí cvičení či krmení. I oni se potřebují na práci stoprocentně soustředit. „Pořád přetrvávají nešvary, že se někdo snaží klepat na sklo nebo se tam zvěčnit nějakou rytinou. Stejně tak je úplně špatné, když se někdo snaží zvířatům házet jídlo. Ale trošku se to lepší, návštěvníci víc přemýšlejí,“ říká zooložka ostravské zahrady. |
Jak tento trénink probíhá?
Na bázi pozitivní motivace. Pokud cvik proběhne správně, přijde odměna. Pokud se to nepodaří, neděje se vůbec nic. Není žádný trest, je to ignorováno. Když to zjednodušíme. Je to velká výzva, jak dělat pokroky.
Nedávno zemřel nosorožec Sudán, který se ze zahrady vrátil do volné přírody s nadějí na záchranu svého druhu. Je reálné, aby se něco takového dělo i se slony?
Teoreticky to možné je. Jenom si nejsem jistá, jestli je budeme mít kam vracet. Populace afrických i indických slonů klesá, přicházejí o svá přirozená teritoria, stále častěji dochází k jejich střetům s farmáři. Přijdou na pole, zničí úrodu a lidé je pak zabijí. Snažíme se to řešit přímo na místě, v Africe se například v rámci projektu Save Elephants budují kolem zemědělských usedlostí úly se včelami, které slony odradí.
Jak je to s pytláky?
Slonovina je sice zakázaná, ale kůže nikoli. Výrobky z ní si koupíte bez problémů a ani se o tom moc neví.
Je i na nás, abychom si dali pozor.
Přesně tak. V první řadě to je na nás všech, jak se budeme k přírodě chovat. Pokud by v současnosti žili všichni lidé na úrovni, na jakou jsme zvyklí v Evropě, tak už teď není na Zemi dost místa, aby se tolik potravin vypěstovalo. I my se můžeme rozhodnout, že nebudeme kupovat například palmový olej, kvůli kterému se kácejí deštné pralesy. Můžeme to ovlivnit.
