Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvTanja se narodila v Ostravě a tatínek myslivec její lásku k přírodě a zvířatům nadšeně podporoval. Už jako malá se ujímala každého nemocného zvířecího nalezence, takže v paneláku měla svého času i lišku, zajíce či jehně.
Vystudovala Střední zemědělskou školu v Novém Jičíně, současně se věnovala sokolnictví. Pracovala jako zootechnička, ale kvůli tvrdému zacházení se zvířaty tuto práci opustila.
Před dvaceti pěti lety pak s manželem Lotharem založila významné sokolnické centrum ve Wildparku Lüneburger Heide nedaleko Hamburgu, který chová celou řadu druhů zvířat obývajících mírné podnebné pásmo. Mezi nimi i vlky.
Právě na péči o vlky se Tanja postupem času začala zaměřovat stále více a v posledních letech se těmto největším divoce žijícím psovitým šelmám věnuje takřka výhradně. Je s nimi v každodenním kontaktu, v podstatě je součástí jejich smečky. Jak je to možné a jak k vlkům získala tak silný vztah?
V Rozstřelu hned na úvod prozradila, jak se jí do rukou dostalo krátce po porodu první štěně. Přišlo o matku a ona ji musela okamžitě nahradit. Už je to více než dvacet let, od té doby těch „adoptovaných“ štěňat byla celá řada.
Vlci z volné přírody jsou inteligentnější, říká odbornice
Uvádí řadu příkladů, jak jsou vlci inteligentní, což se projevuje právě už u těch nejmenších štěňat. Koneckonců, jen ta silná a chytrá mají šanci přežít. Ve volné přírodě se totiž dožije dospělosti jen zhruba třicet procent narozených vlčích mláďat. „Ti, co přežijí, jsou nejen ti nejsilnější, ale také nejinteligentnější,“ vysvětluje Tanja Askani, jak probíhá přirozený výběr u divoce žijících zvířat. Což pro štěňata odchovávaná v zajetí už neplatí.
Má to vypozorované u štěňat z volné přírody, která přišla o matku. A ona je doslova vypiplává a vychovává místo vlčích rodičů. Právě teď pečují s manželem o šestitýdenní štěně z volné přírody, které přežilo jen zázrakem.
Vysvětluje také, jak v přírodě funguje vlčí rodina. „Smečku tvoří rodičovský pár s mláďaty, který má vlastní revír velký sto padesát až tři sta padesát kilometrů čtverečních, aby měli dostatek lovné zvěře. Když začnou mláďata dospívat, vydají se na pouť a hledají si vlastní revír,“ říká s tím, že není třeba se obávat přemnožení vlků.
A dodává, že v přírodě není čas hrát si na postavení ve smečce, tam jde o přežití. V zajetí naopak zvířata nemají jinou šanci, než ve smečce vytvořené člověkem mezi sebou bojovat. Nemohou totiž odejít do jiného revíru.
Vlci jsou nesmírně citlivá zvířata
Ve vlčím výběhu, kam ke svým svěřencům každodenně vstupuje, respektuje zákony vlčí smečky. „U vlků ve výběhu se musím podřídit. Musím být připravena na všechny situace a jednotlivá zvířata dobře znát. Chodím k nim denně víc než dvacet let a zatím mám všechny prsty,“ směje se Askani.
A vysvětluje, že krotký vlk je nebezpečnější než divoký. Ten si drží od člověka distanc. „Vlk odchovaný člověkem respekt nemá, považuje mě za matku a snaží se testovat i mé slabosti, zvláště v pubertě,“ konstatuje Askani. Když je vlk dospělý, funguje to prý pak mezi nimi podobně, jako když matka přijde k dospělé dceři na kafe a na koláč. Je jim spolu dobře, ale je dobře, že zase jde.
Jsou to také nesmírně citliví tvorové, kteří prý na lidech i jiných zvířatech poznají zdravotní problém dříve, než vůbec pocítí bolest. „Například byl se mnou ve vlčím výběhu kolega a vlci mu pořád čichali k lokti. Večer mi volal, že ho má nateklý a nemůže s ním hnout. Vlci to vycítili dříve než on sám,“ vypráví Tanja Askani. Stejně tak prý poznají na ženě těhotenství a nechají ji být.
Podle Askani právě díky této své schopnosti vlci umí odhalit nemocný kus dříve, než se na něm oslabení projeví navenek. Proto jsou pro přirozenou rovnováhu v přírodě tak důležití a je za jejich návrat ráda. Farmáři, kteří si svá stáda chrání, jako je tomu například na Slovensku, se podle ní vlků bát nemusí.
