Milovníci svěrákovského humoru si určitě vybaví legendární scénu, kdy se Cimrman ptá Emila Holuba, jestli se letos zase chystá do Afriky. „Doma bude, už se narajzoval dost!“ odpoví za něj rázně jeho choť.
Postava Růženy Holubové z filmu Jára Cimrman ležící, spící je ale na hony vzdálená skutečnému charakteru cestovatelovy manželky. Jaká doopravdy byla tato kurážná a zároveň oddaná žena z vídeňského předměstí?
Holubovi a jejich muzejní expozice v Holicích |
Láska na celý život
Malá Rosa Hofová se narodila jako druhé z osmi dětí do vážené rodiny správce budov vídeňského Prátru. Inspektor Hof sem, do zábavního parku, svou milovanou dceru často brával. Když povyrostla, pomáhala mu s administrativou. V roce 1879 město Vídeň poskytlo tehdy již slavnému českému cestovateli Emilu Holubovi, který se právě vrátil z velké africké cesty, objekt pro uložení jeho sbírek – vídeňskou Rotundu v Prátru.
Rosa Holubová
|
Právě tady se tehdy čtrnáctiletá Rosa s Emilem poprvé setkala. Byla to náhoda nebo osud? Dívku africké sbírkové předměty okamžitě fascinovaly, požádala otce, aby jí dovolil pracovat s Holubem na jejich třídění, vyřizování jeho korespondence a přípravě výstav exponátů po celé Evropě. Pro další čtyři roky se stala Holubovou nejbližší spolupracovnicí. Dospěla v krásnou ženu a Emil jí neodolal. Sblížili se v době, kdy Holub s její pomocí chystal svou další rozsáhlou výpravu do Afriky.
Když vztah osmatřicetiletého Holuba a osmnáctileté Rosy vyšel najevo, dívčin otec rezolutně přiměl váhavého Emila ke sňatku. Hof totiž zjistil, že Holub už během své minulé expedice skandálně opustil svou první snoubenku Bertu, kterou na sebe nechal sedm let marně čekat.
Necelý měsíc po svatbě, v listopadu 1883, vyrazila natěšená dívka, teď už pod jménem Růžena Holubová, se svým manželem na nebezpečnou cestu, při níž chtěl badatel projít z Kapského Města celým africkým kontinentem až na sever do Káhiry.
KVÍZ: Jak znáte nejslavnější české vynálezy od kostky cukru po remosku? |
Na jih Afriky
Růžena si byla velmi dobře vědoma, že ji čeká velmi náročná cesta, která bude trvat roky. Obavy ale přehlušila její touha poznat po boku svého vizionářského muže černý kontinent na vlastní kůži. Částečně byla připravená: uměla jezdit na koni, ovládat střelné zbraně, preparovat zvířata.
Během samotné výpravy se pak osvědčila jako kuchařka, ošetřovatelka, nosička i tlumočnice, která rychle zvládá domorodé jazyky. A také jako důležitá administrátorka celé expedice.
Ve slavném cestopisu Druhá cesta po Jižní Africe, který Emil Holub sepsal po návratu, vzdal své ženě hold: „Mé manželce bylo souzeno, aby poznala veškery svízele cesty africké a nižádným z nich nebyla ušetřena. Avšak nikdy neklesala na duchu: nejen útlé tělo její vzdorovalo potměšilému podnebí, ale ani kruté rány osudu nesklíčily mysl její, ano, právě ona nás muže nezřídka povzbudila slovem, tu vážným, tu žertovným.“
Holub na cestu přizval šest dobrovolníků, které sám vybral v konkurzu ze sedmi set uchazečů: tři Rakušany, dva Čechy a jednoho Maďara. Každý z nich ovládal alespoň dvě řemesla, která budou během expedice potřebovat. Za podpory císařského dvora a se sto šedesáti čtyřmi bednami materiálu se skupina vypravila z Hamburku lodí do Kapského Města.
KVÍZ: Poznáte europium, cer či praseodym podle fotografií? |
Nechte mě tady zemřít
Expedici od samého začátku provázela smůla. Už v Kapském Městě museli z organizačních důvodů přečkat čtyřměsíční zdržení. Pak se vypravili na sever do země kmene Bečuánců v dnešní Botswaně a dál do území Tongů v současné Zambii.
Cestou jim uhynuli tažní voli, dále se museli spoléhat na nájemné domorodé nosiče, kteří často sebrali odměnu a utekli. Dva členové výpravy poblíž Viktoriiných vodopádů dlouze umírali na malárii, třetího Holub kvůli špatnému zdravotnímu stavu poslal domů.
V létě 1886 jejich tábor napadli bojovní Mašukulumbové, i Růžena se musela bránit střelbou. V boji padl další z Holubových mužů, výprava přišla o zásoby i část sbírky. Zdecimovaná skupina se musela asi ve třetině plánované cesty vzdát cíle a vypravit se na úmorný několikatýdenní pěší pochod údolím Zambezi za záchranou.
Růžena přišla o boty, nohy měla rozedrané do krve, vyčerpávaly ji ataky malárie. Žádala Emila, aby pokračovali dál bez ní, aby zachránili sbírky a deníky a ji nechali umřít. Holub ve své knize popisuje: „Onen okamžik, ve kterém moje manželka polomrtva klesla, domnívajíc se, že nastala poslední její hodinka, tkví mi podnes ve vší strašlivosti a byl dozajista nejsmutnější epizodou na celé cestě zpáteční, kteréž se málokterá výprava může rovnati množstvím strastí.
KVÍZ: Znáte nekrásnější zahrady světa? Seznamte se, jsou inspirativní |
Dar pro Holice
V září 1887 se výprava vrátila domů. I přes všechny útrapy přivezli Holubovi spoustu přírodovědných a etnografických exponátů i poznatků, za které sklidili mezinárodní uznání.
Z expozice Muzea Emila Holuba v Holicích, na které se podílel architekt David Vávra.
S Růženinou pomocí uspořádal Emil dvě velké výstavy ve Vídni a v Praze, pro převoz exponátů byly třeba tři vlakové soupravy. Výstavy nicméně skončily finanční ztrátou. I přesto ho Rosa podporovala v plánech na třetí africkou expedici. K té ale nedošlo, Holub trpěl nemocemi – zánětem žil, revmatismem, pozůstatky malárie. Zemřel v péči své ženy v únoru 1902, bylo mu 55 let.
Mladá, sedmatřicetiletá vdova se už nikdy nevdala. Žila ve Vídni, kde ji později navštívili i cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Několikrát pobývala v Československu, zejména v Emilových rodných Holicích u Pardubic.
V roce 1947 jí bylo vráceno české občanství, aby se mohla přijet podívat na oslavy 100. výročí Holubova narození. Dožila se sestrou Annou v malém domku v Hietzingu u Vídně. Ve své závěti překvapivě odkázala všechny osobní věci a předměty po manželovi, které vlastnila, včetně kompletní pracovny, obci Holice. Dnes si je můžete prohlédnout ve zdejším Africkém muzeu Dr. Emila Holuba.
KVÍZ: Poznáte podle kostry, kterému zvířeti patří rentgenový snímek? |
