Vědci z České zemědělské univerzity v Praze (ČZU) nedávno zveřejnili vědeckou práci a zjištění, že psům funguje „živočišný kompas“, tedy schopnost využívat při pohybu terénem magnetické pole Země.
Smyslu se také říká magnetorecepce a může být zodpovědný za skvělý orientační smysl zvířat. Psí běh krajinou za pomoci magnetických siločar pak vědci nazvali „kompasový běh“.
Výzkumný tým vybavil 27 psů, převážně jezevčíků a teriérů, minikamerami a obojky s pozičním systémem GPS a po tři roky sledoval návraty psů v nepřehledném lesním terénu ke svým majitelům – poté, co psi třeba několik kilometrů samostatně sledovali stopu zvěře. Bylo vyhodnoceno celkem 622 psích návratů.
„Jakmile pes ukončí sledování stopy zvěře a rozhodne se pro návrat, nezamíří přímo k majiteli, jak by jeden očekával, ale začne krátkým během podél severojižní magnetické osy (osa spojující severní a jižní magnetický pól, prochází středem Země – pozn. red.),“ popisuje nejdůležitější výsledek výzkumu Kateřina Benediktová (na snímku s jezevčicí) z Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze.
Vědkyně se původně zaměřila na prostorovou orientaci loveckých psů a jejich smysl pro navigaci, jedním z výsledků pak bylo popsání kompasového běhu.
„Teprve po krátkém kompasovém běhu se pes stočí směrem k majiteli. Předpokládáme, že toto ‚zarovnání‘ trasy podle osy psům pomáhá si zorientovat svoji mentální mapu okolního prostředí a následně určit správný směr k majiteli,“ vysvětluje vědkyně.
Takové „zarovnání“ ale nepoužívají psi pokaždé. „Neobjevuje se u návratů po vlastní stopě, ale pouze u návratů, kdy se pes vrací jinou trasou,“ říká.
Výzkum byl podpořen i laboratorně, škola má totiž speciální místnost bez magnetického pole. „V ní disponujeme odstíněnými magnetickými cívkami. Jsme schopni měnit parametry magnetického pole, například s ním otáčet, simulovat magnetické bouře a tak dále. Sledujeme behaviorální a fyziologické reakce zvířat na tyto změny,“ dodává.
Nikdo neví, jak zvíře magnetismus vnímá
Zemský magnetismus umí rozpoznat řada zvířat. „Zdá se, že nejvíce ho využívají k orientaci a navigaci, což už bylo potvrzeno u mnoha druhů. Ale mohou ho využívat i k synchronizaci pohybu v rámci stáda nebo skupiny, u vodních ptáků pomáhá s přistáváním na vodní hladině, u lišek slouží jako magnetický dálkoměr. Bylo popsáno i jeho zapojení do útěkového chování. Pravděpodobně nás na tomto poli čeká ještě mnoho překvapení,“ hledí do budoucna Kateřina Benediktová.
Experti jsou prý ptáci. „Ptáci jsou z hlediska magnetorecepce nejlépe prozkoumanou skupinou zvířat. My se ale primárně zaměřujeme na poněkud opomíjenou skupinu, a tou jsou velcí savci. Oproti ptákům je jejich výzkum nesrovnatelně náročnější. Těžko se sledují v laboratoři, navíc laboratorní prostředí není pro tento typ výzkumu vždy nejvhodnější,“ vysvětluje.
„Kolegové třeba sledovali orientaci zálehů jelení a srnčí zvěře. Zaměřili se i na divoká prasata. Zjistili, že zálehy jsou také orientovány podél severojižní magnetické osy,“ dodává vědkyně.
Vědci ale stále zatím neznají mechanismus, jak zvíře magnetické pole vnímá, zda ho třeba cítí, vidí nebo slyší. „Od každého asi trošku, je na to několik teorií. Celý výzkum je o to složitější, že člověk tento smysl vědomě nevnímá,“ říká vědkyně Kateřina Benediktová.
Ig Nobelova cena. Jak k úsměvu, tak k zamyšlení
Kromě „psího kompasu“ se skupina před lety zaměřila také na průzkum vylučování psů. I tady objevili vliv magnetického pole, za své závěry získali vědci z ČZU ocenění.
„Dostali jsme takzvanou Ig Nobelovu cenu, která se uděluje za výzkum, jenž člověka nejdříve rozesměje a pak ho donutí k zamyšlení. Což byl případ i našeho bádání. Sledovali jsme psy při značkování jejich teritoria, což se může na první pohled zdát úsměvné. Ale pokud se zamyslíme nad skutečností, že i při této činnosti psi využívají magnetické pole Země, opět v souvislosti s mentální mapou prostředí, je to fascinující a do budoucna velmi významné zjištění.“
Co možná nevíte
Vlky ochočily ženy díky libovému masu
Jenže kdy to vlastně bylo? Přeměna vlků na psy, tedy domestikace a zdomácnění vlků, nastala podle jednoho z posledních výzkumů kvůli přebytkům libového masa.
Stalo se tak během tvrdých zim doby ledové. Zvířata prý tehdy měla méně tuku, masa byl přebytek a lidé ho dávali vlčatům, která už tehdy chovali jako domácí mazlíčky.
O době, kdy se tak stalo, se vědci stále nedokážou dohodnout. Jedni tvrdí, že ke zdomácnění vlka došlo před asi 12 tisíci lety, zároveň v Evropě a jihovýchodní Asii, lidé Střední Asie se prý k procesu připojili až o několik tisíc let později.
Další výzkum ale tvrdí, že k domestikaci došlo už před 23 tisíci lety na Sibiři. Washingtonská státní univerzita a její antropologové k tomu doplnili, že při domestikaci hrály hlavní roli ženy.
Vlci v procesu ochočování totiž zjistili, že pokud se dokážou zalíbit něžnému pohlaví, je větší pravděpodobnost, že zvíře bude přijato do užší rodiny a bude se s ním zacházet s láskou i většími ohledy.
Nejstarší pes žil v Austrálii
V roce 2016 zemřela v Austrálii nejstarší fena na světě. Bylo to pastevecké plemeno australská kelpie, jmenovala se Maggie a žila na farmě ve státě Victoria.
Její majitel Brian McLaren prozradil, že si osmitýdenní štěně přinesli, když jejich synovi Liamovi byly čtyři roky, v době smrti psa to byl dospělý 34letý muž.
„Ještě týden před smrtí bylo Maggie dobře, chodila z kravína do kanceláře, vrčela na kočky a tak,“ uvedl McLaren pro list Weekly Times. Zhoršení přišlo náhle. Maggie zemřela po dvou dnech ve svém pelíšku přirozenou smrtí.
Do Guinnessovy knihy se ale zatím nezapsala, majitel nenašel doklady coby nezávislý důkaz stáří psa. Dosavadním rekordmanem tak zůstává honácký pes Bluey, který se, také v Austrálii, dožil 29 let a pěti měsíců, utracen byl roku 1939.
