První společné bydlení byla zpočátku paráda. Ale i té největší lásce může být časem na dvaceti metrech čtverečních těsno. Po roce mi nepomáhaly ani špunty do uší. Tom na ministolečku bušil do notebooku, nad námi kdosi vrzal na housle a sousedi od vedle na sebe štěkali jako psi. Zaklapla jsem knížku a šla to vydýchat ven. Při představě, že se vrátím do stejného kraválu, se mi dělalo mdlo.
V noci padlo rozhodnutí: „Stěhujeme se, buď spolu, nebo...,“ Tom se tvářil, že nechápe, „nebo odcházím sama,“ dodala jsem. Osud mi vyšel vstříc víc, než jsem si původně přála. Tomova babička zametala před chalupou v Podkrkonoší poslední sníh, načež uklouzla a sanitka ji se zlomeninou krčku odvezla do trutnovské nemocnice. Co teď?
Ze sporťáku na zeleninový záhon. Američan se ženou farmaří v Praze |
Z rodiny jsme byli jediní, kdo se mohl o její minihospodářství postarat. Tom pracoval převážně z domova, do agentury v Praze dojížděl nepravidelně jednou týdně. Já jsem překládala a pletla svetry na zakázku. Sbalit těch pár kousků naší minidomácnosti nebyl problém. Kamarádi nás se vším všudy odstěhovali jednou dodávkou.
V nížinách už bylo ve vzduchu jaro, ale tady! „Brrr.“ Otřásli jsme se při skoku do něčeho mezi sněhem a blátem. Tom s kolegou Gustou museli v chalupě zatopit. Já s Marikou šla obstarat králíky. Na zimu babička nechávala jen místního „Casanovu“, šampiona Bublu. Za úplatek k němu místní nosili svoje králičí „slečny“, aby měli kvalitní potomstvo. Ve vedlejším kotci na nás dupala a pískala Klára, zasloužilá králičí matka několika vrhů. Mladé babička nepojmenovávala. Jíst Pepíka nebo Fandu načerno, to bychom asi nedali.
Skleníkový dům na míru stihli zasklít, jinak Farma Vojty Kotka na zimu usíná |
„Paneláčníci, až vám tu bude ouvej, zavolejte!“ loučili se s námi při odjezdu kamarádi. Pravda, na chalupu jsme dřív jezdili jen na skok za babičkou. Oba jsme odchovanci pražských sídlišť, takže začátky tu byly krušné. Zatímco babi se po operaci pomalu zotavovala v lázních, my s Tomem začali farmařit. Už to nebylo – ráno vstát z teplé postele, osprchovat se vlažnou vodou a ještě v pyžamu usednout k notebooku.
Neslavné počátky farmaření. Slepice, či kohouti?
Tom za vydatné pomoci rad z internetu vykouzlil kurník. V březnu přivezl čtyři žluťoučká kuřátka. Nejradši bych si s nimi hrála, ale to my „farmáři“ přece neděláme. Pípající kuličky jsem vypustila do výběhu. Nádhera! Jednou týdně odjížděl Tom do Prahy a já se vzorně starala o nové opeřence.
„Paní Jitko, ehm,“ časem se na mě culila sousedka, „tyhle vám moc neponesou.“ – „A to jako proč?“ ptala jsem se nechápavě. „Všechno vám ten váš internet neřekne. Že by Pražákům snášeli i kohouti? Máte tam jen jednu slepici,“ dodala se smíchem. Fakt! U malých kuřat se to jen tak nepozná. Nebo si někdo z Toma vystřelil.
Nikdo nepřipraví půdu pro nový záhon lépe než slepice. Manuál je prostý |
Brzy nato přišel zlatý hřeb našeho chovatelství. Po ránu bylo v kurníku ticho jako v hrobě. Slepice se třásla v rohu. Jeden zakousnutý kohoutí hrdina ležel ve výběhu a ostatní byli v nenávratnu. „Váš kurník navštívila liška anebo kuna,“ pronesla sousedka přes plot, když viděla, jak stojím nešťastně nad tou pohromou. Poprvé jsem zaváhala, máme-li vůbec na farmaření vlohy.
Bez zvířat je na samotě smutno
„K chalupě patří pes,“ tlumočila jsem sousedčinu radu Tomovi. A přiznala jsem mu, že je tu sice krásně ticho, ale když odjede, ta samota na mě trochu padá. Do měsíce kolem mě běhala Rony, štěně pošťaččiny fenky neidentifikovatelné rasy, do které se zakoukal podobný voříšek. Navrch nám ta hodná paní přinesla ještě toulavého kočičáka s potrhaným uchem.
Teď jsem se tam cítila opravdu jako doma. Kočičák Jack (pojmenovali jsme ho podle Jacka Sparrowa z filmu Piráti z Karibiku) vrněl na zápraží, Rony hlídala nové, větší hejno už skutečných slepic, k němuž se už žádná šelma neodvážila, a já konečně sbírala vajíčka.
Začalo mě ale tak říkajíc pálit dobré bydlo. Nemáme těch zvířat málo? Projížděla jsem internet a narazila na stránky s vietnamskými miniprasátky. Byla jsem unesená.
V záhlaví stránek stál citát Winstona Churchilla: „Psi k vám budou oddaně vzhlížet, kočky se na nás dívají svrchu, ale prasata na vás pohlížejí jako na sobě rovné.“ Prohlídla jsem si pár fotek roztomilých čuníků a bylo jasno. Sedla jsem do auta a bez dlouhého rozmýšlení si pro jednoho zajela.
Doslova bitevní čuník Bivoj
„Tome, to je Bivoj,“ představila jsem muži nového člena rodiny. Selátko bylo opravdu k sežrání, pochopitelně v úplně jiném slova smyslu, než máme-li na mysli vepřové. Malý prasečí kluk se s Rony seznámil brzy a rychle si vyjasnili kompetence. Kočičák nový přírůstek ignoroval a já ho měla od rána do večera za patami.
Prase se opravdu ani omylem nechová jako pes, jak poodkryl dokument Prasomilové, který Česká televize natočila s několika majitelkami doma chovaných prasátek, případně i s jejich partnery.
27. ledna 2018 |
K Tomovi se choval obezřetně. Bylo to vzájemné. Čuník byl učenlivý a zvědavý. Při vaření se klidně rozvalil v kuchyni, pochrupával a nenápadně mě pozoroval. Jen jsem vyšla ven, otevřel si lednici a vyplenil spodní šuplíky se zeleninou. „Šikula,“ řekla bych si normálně. Jenomže Bivojovi nedělalo problém vytáhnout jakoukoliv zásuvku a prohrabat se v ní, ať už tam byly doklady, nebo oblečení. Ta hora masa na mě pak ještě šibalsky zamrkala a přišla si pro podrbání.
Oslavil první narozeniny a vážil sedmdesát kilo. Mlátila s ním prasečí puberta. Chovatelka mě uklidňovala: „Po kastraci se zklidní.“ Pořád jsem ho milovala. A protože Tom odjel na týdenní školení, byla jsem ráda, že nejsem sama. Jednou jsem se v noci probrala a Bivoj chrápal rozvalený na mužově půlce postele. Pohladila jsem ho. Zachrochtal. Kardinální chyba! Pasoval se na alfa samce a hlavu rodiny.
Tom se vrátil domů, ale Bivoj svou zavalitou postavou zablokoval dveře a tvářil výhrůžně. „Bivoušku,“ lákala jsem ho na dobroty. Jen co si muž položil kufr na postel, už tam „chlapec“ trůnil. Doufala jsem, že se dá do latě, ale dál vymýšlel, kde a jak na Toma vystartovat. Takový bodyček alias bránění v soupeřově pohybu vlastním tělem byl pro čuníka hračka. Prostě žárlil a usoudil, že jeden samec v chalupě stačí. Tomovi docházela trpělivost.
U řeky, s dětmi a zvířectvem po boku, vybudovali za léto zahradu jako sen |
Těžké ale nekompromisní rozhodnutí
V garsonce jsme si málem šlapali po hlavách, a teď jsme se k sobě nemohli ani přiblížit. Bránil mě jako tank. Když přišla návštěva, musela jsem ho zavřít do ohrady. Ve třech letech moje miniprasátko vážilo osmdesát kilo. Já přibrala kil deset. Byla jsem těhotná. Dcera Valinka, která měla přijít na svět každou chvíli, a žárlivé prase by nešly dohromady. Před porodem musel Bivoj pryč.
Když ho farmář ze středních Čech odváděl do přívěsu, otáčel se na mě. Chrochtal, jako by se ptal, proč to dělám. Tížilo mě černé svědomí a taky slova z Exupéryho Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Místo Bivoje jsme si pořídili ovečky. Tomova babička je zpátky, ale sama by to tu nezvládala. Farma se pomalu, metodou pokusů a omylů, rozjíždí. Bivoj zůstane v mém srdci navždycky, ale Valinka a Tom jsou přece jen přednější.
Život na venkově, v domku s babičkou a zvířaty |
