Loni v lednu řekl Miroslav Bobek jako čerstvě nastoupivší ředitel Zoo Praha v rozhlasovém rozhovoru, že by chtěl pro zoo získat velemloky, protože je to zvíře zajímavé a výjimečné vzhledem i způsobem života. Vzbudil zájem i rozpaky, protože tyto největší obojživelníky málokdo zná. "Která jiná zoo by je měla chovat než zrovna ta naše pražská?" položil tehdy řečnickou otázku v souvislosti s ústředními "postavami" dokonalého románu Karla Čapka. A nejen s nimi. Jsou dokonce známy fosilní nálezy tohoto tvora od nás i ze sousedního Německa.
Velemlok čínský dorůstá délky až 180 cm (na snímku), velemlok japonský bývá zhruba o 30 cm menší
Pravdou je, že velemlok těžko někdy bude splňovat naše představy o kráse: představte si jakéhokoliv mloka – k vidění jsou dnes i ve zverimexech – ovšem ve velikosti dospělého člověka. Možná by se dalo říci, že je tak ošklivý, až je krásný.
Velemlok čínský a velemlok japonskýPro oba primitivní druhy, velemloka čínského i velemloka japonského, platí, že se od svých pradávných předků příliš neliší. Jejich plíce jsou velmi nedokonalé, proto jsou závislí na kožním dýchání. Se spoustou tělních záhybů vypadají, jako by jim byla kůže zbytečně velká – její co největší povrch je pro ně životně důležitý. A ve vodě potřebují žít hlavně proto, aby jim kůže zbytečně nevysychala. Voda navíc také nadnáší jejich těžké tělo na poměrně subtilních nožičkách. Velemloci mají podobně jako krokodýl ploché tělo, doširoka postavené nohy a dlouhý ocas, který jim pomáhá v plavání. Hlava je opravdu mločí: miniaturní očka kompenzuje širokánská tlama a vynikající čich, takže ryby či korýše, kteří se kolem mloka mihnou, většinou spolkne. Působí nemotorně, ale lovit umí překvapivě rychle. Aktivní jsou především za šera a v noci. |
Naproti tomu v Japonsku má velemlok statut žijícího národního monumentu; Japonci se zřejmě snaží zapomenout na dobu, kdy ho lovili a považovali za pochoutku. Japonsko je také jednou ze dvou možných variant, odkud lze nějaké exempláře velemloků získat, druhou je Čína. Pokud byste chtěli podobného tvora pozorovat v domácím akváriu, bude vám stačit v Japonsku velmi oblíbený axolotl. Viz předchozí článek Pořiďte si do akvária příšerku za 30 korun.
Velemloci v Praze žili už v padesátých letech
Zoo Praha se vystavování vzácného, kriticky ohroženého živočicha se složitými nároky na prostředí nebojí , jakkoliv bude nesnadné napodobit mu prostředí horských potoků. Velemlok je navíc obtížně prezentovatelný veřejnosti. Nejen proto jak vypadá, ale protože je aktivní především v noci.
"Všechny nároky velemloků na prostředí a kolísání teplotních, světelných a hydrologických cyklů v návaznosti na jejich velmi složité reprodukčně sociální chování zatím neznáme, ale snažíme se zjistit co nejvíc a pokud možno se do velemloka vcítit," popisuje Petr Velenský, kurátor plazů Zoo Praha, jak vzniká v Evropě unikátní projekt moderního mlokária.
Na budoucí podobě mlokária v současné době spolupracují architekti s odborníky přes chov obojživelníků (na snímku vizualizace jedné z pracovních verzí)
Mlokárium by mělo stát ve spodní části zoo, mezi pavilonem velkých želv a pavilonem kočkovitých šelem, tedy zhruba naproti pavilonu goril . Řešeno bude jako kaskáda tůní na horském potoce a návštěvník by měl mít možnost si velemloky prohlédnout z různých úhlů a perspektiv. Nejen "klasicky akvarijně" z boku, ale i zeshora a dokonce zespoda.
Přes tůně s velemloky poteče horská peřej, která by měla vyvolávat iluzi, že si lze sáhnout přímo do chladného potoka s velemloky. Velemloci budou k vidění ve dvou různých světelných režimech: za světla jasněji, ale neaktivní. Naopak při "velemločí noci" sice v šeru zaniknou například barvy, ale zvířata by měla být aktivní.
Zajímavé je, že velemloci čínští se v pražské zoo objevili jako dar Čínské lidové republiky už v roce 1952. Ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek tuto informaci potvrzuje a upřesňuje: "Pražskou zoologickou zahradou prošlo v padesátých letech dokonce 14 velemloků čínských." Postupně byli přesunuti z dnes už nezjistitelných důvodů do jiných institucí. "Dva z nich žili dlouhá léta na Přírodovědecké fakultě UK, poslední uhynul v roce 2001 po 46 letech chovu," doplňuje ještě ředitel.
To Hobby.cz potvrdil i Ivan Rehák, doktor přírodních věd, který měl 15 let – až do konce osmdesátých let – tyto velemloky ve sklepení Přírodovědecké fakulty na starosti. Dnes Rehák pracuje v zoo, na budoucím projektu se podílí a zoo tak má ve svých řadách odborníka, který má s chovem velemloků cennou osobní zkušenost. "S velemloky tedy máme na co navazovat," uvádí ředitel tato dnes už historická fakta jako další důvod k obnovení chovu.
Všichni, kdo na velemločím projektu spolupracují, doufají, že se dopracují k podobným úspěchům, jako v chovu komodských ještěrů (viz článek Největší ještěři na světě se v Evropě úspěšně množí jedině v Praze) či gaviálů, jejichž pavilon esteticky vychází vstříc návštěvníkům a přitom maximálně vyhovuje náročným potřebám těchto zvířat. "Návštěvníkům pražské zoo bychom nový pavilon a jeho obojživelné obyvatele rádi představili v roce 2013," doplňuje Miroslav Bobek.
