Ke svým šedesátým narozeninám jsem dostala prase. Dřepělo v lepenkové krabici, na krku mělo růžovou mašli a kvičelo. Zřejmě steskem po matce a sourozencích.
Tento pošetilý nápad obdarovat mě prasetem dostal můj syn Jakub. Když jsem na něj spustila, jestli si všiml, že žijeme v činžáku, a nikoliv na vsi, začal mě uklidňovat: „Mami, tohle prasátečko nikdy nevyroste, bude jako malej psík. Vážit bude maximálně dvacet kilo a je čistotné. Je to totiž göttingenské prasátko, o němž je všeobecně známo, že se naučí hygienickým návykům dřív než třeba štěně.“
A na důkaz svých slov nainstaloval do předsíně kočičí záchod, který byl součástí „narozeninového balíčku“. Prasátko jeho slova za několik minut názorně podpořilo a svou potřebu vykonalo na kočkolitu.
Manžel byl unesený, já ne. Nedovedla jsem si život s takovým tvorem představit. Veškerou péči o Malvínu, jak jsme začali prasátku říkat, převzal tedy manžel.
Angličanka si koupila mikroprasátko, vyrostla jí obluda jako vagon |
Stávkující prase
K mému údivu se Malvína velmi brzy naučila různým povelům, ale samozřejmě za odměnu. Tu jí můj muž podstrkoval neustále a zvyšoval jí i krmné dávky. A Malvína rostla a sílila.
Na jaře jsme jeli už v doprovodu Malvíny odzimovat naši chalupu. Soused na nás přes plot volal: „Není na zabijačku pozdě, anebo brzy?“ a můj muž na něj spustil: „Nech si ty fórky, to je naše Malvína.“ A soused se smál a neodpustil si poznamenat, že umí porážet prasata, což doplnil významným gestem.
Malvína už vůbec nevypadala jako zakrslé prasátko, její hmotnost překročila šedesát kilo. A pak manžela skolila chřipka. Bylo na mně se o Malvínu postarat.
Jenže ta stávkovala. Nechtěla se mnou chodit ven, zpěčovala se, kvičela, chtěla jen mého muže, ale ten jen ležel. A tak jsme se rozhodli, že nejlepší bude, když pojedu s Malvínou na chalupu, a muž, až se uzdraví, přijede za námi.
Syn nacpal zpěčující se Malvínu do auta a vyjelo se. Malvína kvičela v kufru a snažila se ho prorazit, syn se ji pokoušel uklidňovat hlazením.
VIDEO: Slavné prase Minnie stále utíká majiteli |
Konečně jsme dojeli na chalupu. Jen se otevřely páté dveře auta, Malvína vyskočila, nasála vzduch, podívala se na nás a vyrazila. Než jsme se vzpamatovali, byla v trapu.
Syn skočil do auta a jal se ji hledat. Marně. Vtom mi volal manžel. Zalhala jsem mu, že je všechno v pořádku a Malvínce se na chalupě líbí. Měli jsme se synem týden na to Malvínu najít, jinak nám bylo jasné, co bude následovat – mě nemine rozvod a syna zřejmě vydědění.
Vysvobozená
Jen jsme začali vylepovat cedulky „Hledá se prasátko, slyší na jméno Malvína“, volá soused z chalupy: „Právě jsem mluvil s pošťačkou a ta mi líčila, jak nějaký dělníci, co opravujou cestu na Lhotu, chytali prase. Prý se těšili, že ho po šichtě picnou.“
Nelenili jsme a vyjeli. A skutečně, za vesnicí stála stará skříňová Avia a z ní se ozývalo kvičení, chrochtání, dupání.
Chlapi se tvářili netečně, když k nim můj syn přistoupil a rázně jim řekl, aby Malvínu ihned pustili. Až když jim pohrozil, že zavolá policii, neochotně otevřeli nákladní prostor. Malvína se k nám přiřítila s radostným kvikotem. V životě mě takhle nevítala.
VIDEO: Prase není pes, nic vám neodpustí, připouštějí prasomilové |
Prasata jsou chytrá, zřejmě pochopila, že jsme jí s Jakubem zachránili život, a už se mnou chodila na procházky naprosto bez odporu. Manželovi jsem o tomhle dobrodružství řekla až o mnoho let později.
Věra P., severní Morava
