Nikdy dřív jsem na reinkarnaci a podobné věci nevěřila. Ovšem jen do doby, než jsem poznala psa s tak silnou osobností, že jsem tomu prostě uvěřit musela. V jeho těle určitě byla „zakletá“ lidská duše.
Jednou večer jsem se vracela z posezení s přáteli u dobrého vína, kde jsem se zdržela dlouho přes půlnoc. Nerada chodím domů pozdě v noci sama, protože bydlím blízko viaduktu a okolí zahalené tmou vypadá po setmění opravdu strašidelně. Když už mi tedy nezbude nic jiného, kradu se ostražitě po chodníku, napínám uši a v kapse kabátu svírám křečovitě pepřový sprej. Tu noc mě vyděsil hluk u popelnic tak, že jsem až vykřikla.
S retrívry si v létě pořádně užijete vody. Potřebují trénovat na kachny |
Od kontejneru se odkutálela plechovka a pak vykoukl ušatý pes. Díval se na mě a vrtěl ocasem. „Já se tě tak lekla, hafane! Co tu děláš, máš hlad?“ Natáhla jsem k němu ruku s úlevou, že je to jen němá tvář, a ne nějaký úchyl. Pes šel pomalu ke mně a zřejmě byl cvičený, protože mi podal packu. Vypadal jako retrívr. Docela čistý na to, že se v noci poflakuje u odpadků, pomyslela jsem si.
Neváhala jsem ani chvíli, hodil se mi hlavně jako bezpečný doprovod domů, navíc psy miluju. Bohužel ne moje paní domácí, ale za jednu noc, kterou u mě ten pes stráví, mi snad hlavu neutrhne. „Tak půjdeš se mnou?“ vyzvala jsem ho a on se opravdu vydal v uctivé vzdálenosti za mnou až k domu.
Psí parťáci opravdu umějí neuvěřitelné věci. Zde příběh dogy, která postavila křehkou holčičku znovu na nohy. Bez ní by nechodila.
16. února 2022 |
Potichu jsem ho propašovala k sobě. V lednici jsem našla kuřecí křídla, tak jsem mu z nich hned udělala vynikající psí rizoto. Ten tuláček se na něj, chudák, hned hladově vrhl, jako by několik dní nejedl. Ač bylo hodně pozdě, lehla jsem si ještě s dekou k televizi, ale za malou chvíli jsem spala jak zabitá.
Probudila jsem se k ránu, televize byla vypnutá a pes mi ležel stočený u nohou. Cestou do ložnice jsem se snažila vzpomenout, kdy jsem televizi vypínala, ale za žádnou cenu jsem si ten okamžik nedokázala vybavit. Hned potom jsem ho pořádně vyvenčila a nafotila, abych mohla v práci vytvořit plakáty, které jsem chtěla v blízkém okolí rozvěsit, protože tak vychovaného psa, a navíc retrívra bude určitě někdo postrádat.
Nejkomičtější snímky mazlíků čtenářů iDNES.cz vám přinesou dobrou náladu |
„Nemůžu tě nechat nikam odejít, venku mrzne, co by sis tam počal? Zůstaneš tady, než se vrátím! Ale nesmíš štěkat, nebo tě moje domácí vyhodí a mě přetrhne jak hada,“ vysvětlila jsem mu potichu na chodbě. Pes zastřihal ušima, jak napjatě poslouchal každé mé slovo, a pak se otočil, strčil čumákem do prázdné misky a významně se na mě podíval.
„Odpoledne ti něco přinesu, slibuju,“ řekla jsem a on hned odešel do pokoje a lehl si k topení. Dokonalý pes, napadlo mě. Jako by mi rozuměl každé slovo. „Ty jsi tedy chytrý pejsek,“ pochválila jsem ho ještě, vrátila jsem se k němu, abych ho podrbala za ušima, a pak už jsem musela odejít do práce. Celý den jsem samozřejmě trnula hrůzou, protože jsem si představovala, co všechno se doma může mezitím odehrávat. Naskakovaly mi představy rozkousaného nábytku, poškrábaných dveří, stržených a rozervaných záclon a jen jsem se modlila, aby nic z toho nebyla pravda.
Prohlédněte si nejroztomilejší květnové mazlíčky. Rozdělili si skvělé výhry |
Po práci jsem se stavila v obchodě a koupila jak psí granule, tak konzervy a ještě jsem cestou lepila plakáty s informacemi o nalezeném psíkovi na stromy a ploty v okolí. Na chodbě jsem potkala domácí. Okamžitě jsem se připravila na příval výčitek, ale ta se tvářila, jako by nic. Psovi samozřejmě neuniklo, že přicházím, a slyšela jsem ho, jak potěšeně funí za dveřmi, ale neštěkal. Když jsem odemkla, nadšeně mě vítal, ocáskem mydlil ze strany na stranu, div mu neuletěl, a já ho chválila, jak je hodný, že neštěkal. Doma bylo vše tak, jak jsem to opustila, jen potichu hrála televize. Jenže tentokrát jsem věděla naprosto jistě, že když jsem odcházela do práce, byl přístroj vypnutý. Jak je to možné?
Kocour vycítil, že je se mnou zle. Díky němu se rakovina odhalila včas |
Pes, který rozuměl každému slovu
Za odměnu, jak byl doma hodný, jsem vzala svého nového kamaráda na dlouhou procházku. Chodím do nedalekého lesoparku na procházky a pes se mnou celou dobu držel krok, přestože jsem pro něj neměla ani obojek, natož vodítko. Šel mi vzorně u nohy, a pouze když jsem ho pobídla, aby popoběhl, na chvilku se vzdálil, ale jen na takovou vzdálenost, aby mě měl stále na očích. Zvláštní bylo, že si vůbec nevšímal cizích psů, z čehož jsem prvně měla velké obavy. Ale zbytečně. Jediné, co ho zaujalo, byly dvě mladé holky, které jsme potkali a které si ho chtěly pohladit. Lehl si před nimi na záda, nechal se hladit a drbat na bříšku a blaženě u toho bručel.
„Ty chlípníku, pojď už,“ volala jsem ho a on nadšeně štěkal a běhal mezi kmeny stromů. Když se mu zachtělo odskočit si na „psí toaletu“, dlouho hledal vhodný úkryt. Dokud jsem na něj dohlédla, nebyl dostatečně spokojený. Pořád se ohlížel a nespokojeně frkal. „Já se nedívám!“ volala jsem na něj, a aby mi věřil, otočila jsem se zády.
U nás v ulici se znatelně ztišil a nevydal jediný zvuk. Po schodech našlapoval opatrně, a kdyby mohl, šel by snad po špičkách. Začala jsem mít pocit, že mi opravdu rozumí. Ale ne jako chytré zvíře, spíš jako člověk.
Psi se do člověka umějí vcítit. Tato labradorka například zbavovala unikátním způsobem válečnou veteránku stresu, viz příběh zde.
4. března 2022 |
Když mi večer zvonil telefon, hned přiběhl a zvědavě naslouchal. Pozdravila jsem kamarádku a on zase odcupital. Pustila jsem nám oběma film a po chvíli se mi zdálo, že se Max, tak jsem mu začala říkat, opravdu dívá se mnou. Nenápadně jsem stočila oči od obrazovky a sledovala jeho pohled věnovaný obrazu před námi.
To snad není pravda, on se vážně dívá, pomyslela jsem si v duchu. V detektivce se právě odehrávalo docela brutální násilí, hlavní hrdina křičel bolestí a Max rychle sklonil hlavu a zabořil čumák do deky. „Ty tomu rozumíš?“ zeptala jsem se a on na mě zvědavě pohlédl. „Rozumíš, co říkám, je to tak?“ Pes zakňučel a mně přišlo trochu legrační, že si povídám se zvířetem.
Symbol usmíření, ale i pokusy na zvířatech. Jak vzniklo sedm českých plemen |
„To nic, Maxíku, já už asi blázním.“ Usmála jsem se na něj a hodila to za hlavu. Je to prostě jen nesmírně vnímavé zvíře. Jenže pak se stalo zase něco zvláštního. Když jsem se převlékala do noční košile, všimla jsem si, že mě Max pozoruje v zrcadle. Rychle jsem se k němu otočila a on strnul, ale pak uhnul pohledem a zmizel, což na psí chování vůbec nevypadalo.
V noci jsem se probouzela a někdy mezi sněním a bděním mě napadlo, že Max je reinkarnovaný člověk, jinak si to nelze vysvětlit. Dodnes o tom nepochybuju už jen proto, jakým způsobem se vrátil k původnímu majiteli.
Výběrem psího plemene se odhalíte. Zrcadlí totiž osobnost majitele |
Návrat k pravému majiteli
Ani ne po týdnu se mi ozvali lidé, kteří psa poznali. Prý patří jejich sousedovi, který je momentálně v nemocnici. Jakmile se vrátí, dají mi vědět. Pokud se ovšem vůbec vrátí, je to starý pán a udělalo se mu slabo právě na procházce se psem. Sanitka ho odvezla v dost špatném stavu a pes utekl neznámo kam.
„Takže takhle ses ztratil. Tvůj pán je v nemocnici.“ Max zakňučel a položil mi hlavu na koleno. Celý telefonický hovor strávil nervózním přecházením po pokoji, a když slyšel o nemocnici, upřel na mě tázavý psí pohled. Pozítří se ten děda vrátil domů a sám mi zavolal. Sice mi nadiktoval adresu, ale jeho bydliště jsem na mapě vůbec hledat nemusela.
Věrný až za hrob. Slavný pes Hačikó je dodnes symbolem Tokia i oddanosti |
Maxovi jsem řekla, že jdeme za jeho pánem a ať mě vede, a on to udělal. Nebylo to ostatně daleko. Na rohu ulice si stoupl ke stánku s novinami a neodešel, dokud jsem nevzala denní tisk. Teprve poté mě zavedl ke dveřím od bytu a mně došlo, že celou dobu věděl, kudy k páníčkovi.
Také totiž věděl, že nějaký čas nebude nikdo doma a on bude potřebovat žrát. Přivítání těch dvou bylo dojemné, málem jsem se neubránila slzám.„Děkuji za noviny, chodíme pro ně společně každý den,“ pravil ten pán. Dali jsme si v kuchyni čaj a já jsem tomu starému muži vyprávěla, jak jsem se s Maxem, který se jmenoval ve skutečnosti Oskar, seznámila. Nenechala jsem si pro sebe ani svoje podezření, že ten pes snad ani není obyčejný pes.
KVÍZ: Proč kočky předou a psi se potí? Otestujte své znalosti o mazlíčcích |
„Slečno Danielo, něco pravdy na tom asi bude. Můj soused se s Oskarem nesnese, a kdyby věděl, že tu bezprizorně běhá, určitě by našel příležitost, jak se ho zbavit. Bohužel si nedělám legraci, už jednou se ho pokusil otrávit. Jenže je těžké to dokázat. Oskar si na něj dává velký pozor, proto se ani nevracel domů, a když vás potkal, držel se vás jako klíště. Často mám pocit, že mi rozumí každé slovo. Našel jsem ho teprve před rokem na ulici a hned se u mě zabydlel.“
„Taky se mi zdá, že ho zajímají jenom ženské. Za fenkou se ani neotočí,“ podotkla jsem, když se mi Oskar lísal k nohám. „Tak v tom máte naprostou pravdu,“ zasmál se pán a jeho pes vesele zaštěkal. V chodbě jsme si podali ruku a já jsem slíbila, že se někdy zastavím a vezmu Oskara na procházku. Oskar přiběhl a v tlamě měl šátek, který jsem tam málem zapomněla. Od té doby všem vyprávím o tom, jak jsem měla doma psa s duší člověka, a často za Oskarem chodím.
(V příběhu byla změněna jména.)
Za tulení v posteli tisíc navíc. Mazlichůvy a venčitelky jsou stále žádanější |
