náhledy
Blízká soužití bývají spletitá, což neplatí jen mezi lidmi. Parazité, prospěcháři či spřízněné druhy se najdou i mezi bezobratlými a jejich vzájemné vztahy jsou naprosto fascinující. Každý organismus totiž vstupuje do nějaké interakce s ostatními, popisují entomologové Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty UK a Dominik Vondráček z Národního muzea.
Autor: Petr Šípek, PřF UK Praha
Exotický žirafík (Ampulex compressa) z příbuzenstva vos, kutilek a včel je parazitoid švábů (například švába amerického). Na předchozím úvodním snímku je zachycen moment, kdy samice žirafíka paralyzuje švába bodnutím žihadla do oblasti podjícnové nervové zauzliny. Na tomto snímku je zachycen žirafík těsně po vítězném souboji se švábem. Přemoci velkého švába amerického není ani pro tak hbitou a žihadlem vybavenou „vosičku“, jakou je žirafík, snadný úkol. Souboje trvají i několik minut a jsou vyčerpávající. Paralyzovanému švábovi samice nejdříve zastřihne tykadla a pak jej odtáhne do nějakého úzkého prostoru, kde na něj naklade vajíčko a zahrabe ho. Pokračování na dalším snímku...
Autor: Petr Šípek, PřF UK Praha
Larvy žirafíka se vyvíjejí zprvu jako ektoparazité (viz larva přisátá na levé straně těla švába), posléze proniknou do těla hostitele a vyvíjejí se jako endoparazitoidi. Žirafík si při lovu musí zvolit co největšího švába, neboť pouze na velkém švábovi se mohou vykrmit velké a silné samice. Naopak pokud uloví menšího jedince, naklade na něj zpravidla neoplozené vajíčko, ze kterého se líhne samec, jehož jedinou náplní života je spářit se s novou samicí.
Autor: Petr Šípek, PřF UK Praha
Z ekologického hlediska není mezi predátory a parazity moc velký rozdíl. Parazitismus však s sebou nese nutnost vysoké míry specializace, která se často promítá do velmi pozměněné tělesné morfologie parazitů. Na obrázku máme tři parazitické druhy dvoukřídlého hmyzu, které sice mají odlišné hostitele, ale vykazují podobné morfologické adaptace: zploštělé tělo, tuhé ochlupení, silné končetiny s drápky, redukovaná křídla a zrakové orgány. Vlevo kloš ovčí (Melophagus ovinus), který žije v srsti ovcí a saje jejich krev. Samice rodí larvy ve stadiu předkukly, které se ihned kuklí v srsti. Včelomorka obecná (Braula coeca) uprostřed je parazit včel medonosných, který se svými končetinami přichytí k ústnímu ústrojí včely a užírá jí potravu při tzv. trofolaxii, tedy když se včely navzájem krmí šťávami svých žláz. A vpravo je zástupce čeledi muchulovití (Nycteribiidae), což jsou permanentně krevsající paraziti netopýrů a kaloňů.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Mezi medicínsky nejdůležitější krevsající parazity patří komáři. Komáři jsou přenašeči nejrůznějších patogenů způsobujících nebezpečná onemocnění, jako jsou malárie či horečka dengue. V celosvětovém měřítku tak patří mezi jedny z nejnebezpečnějších skupin hmyzu vůbec. Vývoj komárů je vázán na vodní plochy, stačí jim i dešťová voda v sudech nebo v odpadcích, jako jsou pneumatiky a podobně. Ve vodě se vyvíjejí jejich larvy, které se zde i kuklí, a dospělci se pak drží v okolí a znepříjemňují život obratlovcům včetně člověka. Pokud na sobě najdete sát komára, vždycky se jedná o samičku, tak jako v případě vyfoceného komára druhu Ochlerotatus cf. sticticus. Samci totiž krev nepřijímají, sají pouze sladké šťávy z květů.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
I hmyz (dokonce i ten, který sám parazituje) má své krevsající parazity. Přesněji se jedná o „mízosavé“ parazity, neboť se živí jejich krvomízou zvanou hemolymfa, nikoliv krví. Jedná se například o některé pakomárce (čeleď Ceratopogonidae), kteří jsou výrazně menší než komáři. Jedinci rodu Atrichopogon podrodu Meloehelea se zase specializují na sání hemolymfy u majkovitých brouků (z čeledi Meloidae). Na snímku je vidět majka fialová (Meloe violaceus) a několik pakomárců. V tomto případě tak parazit parazituje parazita, neboť majky parazitují u samotářských včel – larvy majek se aktivně dostávají do jejich hnízd, kde následně konzumují zásoby a plod včel.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Mravenčí kolonie nabízejí velmi stabilní podmínky a bohatý zdroj potravy. Tedy za předpokladu, že umíte přelstít jejich původní obyvatele. Myrmekofilní druhy, tedy druhy žijící u mravenců, se mohou řadit mezi parazity, komenzály – tedy druhy, které ze soužití s mravenci profitují, ale mravencům neškodí – nebo mutualisty, kdy je soužití výhodné pro obě strany). Mezi parazity patří i velmi zvláštně vypadající brouk kyjorožec narudlý (Claviger testaceus), jehož skutečná velikost je pouhé 2 mm. Patří do čeledi drabčíkovitých (Staphylinidae) a je vázaný téměř výlučně na mravence rodu Lasius. Kyjorožec produkuje z nažloutlých štětinek na konci krovek látky, které jejich hostitele matou natolik, že je považují za své larvy. V mraveništích se pak tedy vyvíjejí i larvy těchto zajímavých brouků.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Život pod kameny umí být nečekaně bohatý a na myrmekofilní druhy lze za příhodných podmínek – tedy za nižších teplot a vlhčího počasí – narazit téměř kdekoliv. Třeba i na skalce za vaším domem. V levé části snímku je nahoře stínka mravenčí (Platyarthrus hoffmannseggi) a rybenka mravenčí (Atelura formicaria). Ač jsou oba druhy navzájem nepříbuzné – stínka patří mezi stejnonohé korýše, rybenka mezi hmyz – lze si všimnout společných morfologických znaků: světlá kutikula, zkrácení tělesných výběžků kromě tykadel a zploštělé tělo. Vpravo nahoře je myrmekofilní drabčík Zyras cf. haworthi s charakteristicky zvednutým zadečkem, dole pak cvrčík mravenčí (Myrmecophilus acervorum), který se specializuje na požírání mravenčích vajíček. Ve střední Evropě se rozmnožuje výhradně partenogeneticky, tedy bez samců.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Nyní tu máme zajímavou dvojici fotek. Na této první je samice pestřenky pruhované (Episyrphus balteatus), která právě klade vajíčka mezi mšice, tedy přímo mezi budoucí potravu larev, jež se z vajíček vylíhnou. Larvy mšicožravých druhů pestřenek patří mezi významné regulátory populací mšic, jedna larva totiž zvládne pozřít i několik set jedinců.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
A zde je pokračování: pestřenka odletěla a vzápětí se zde objevil zástupce čeledi lumkovitých (Ichneumonidae). Pravděpodobně se jedná o zástupce podčeledi Diplazontinae, který pro změnu napadá vajíčka pestřenek. Z napadeného vajíčka pestřenky se posléze vylíhne normálně vypadající larva, která žere mšice. Uvnitř jejího těla se ale vyvíjí larva lumka, která svého hostitele pomalu vyžírá zevnitř. Larva lumka ukončuje svůj vývoj v momentě, kdy se pestřenka zakuklí. Z její kukly se pak vylíhne dospělý lumek. Lumci tedy patří mezi tzv. parazitoidy, tedy parazity, kteří svého hostitele na konci svého vývoje zabijí.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Hrabalky (Pompilidae) se vyznačují velmi rozmanitými životními strategiemi, jejichž společným jmenovatelem jsou ovšem pavouci jako potrava pro vývoj larev. Hrabalky mohou být jejich predátory, parazity či parazitoidy, existují i druhy kleptobiotické, které kradou jiným hrabalkám již ulovenou kořist, či kleptoparazitické, jež kladou svá vajíčka na kořist ulovenou jinými druhy. Různé strategie se pak často vzájemně prolínají. Svoji kořist paralyzují hrabalky žihadlem a odvlečou ji do připravené komůrky či přírodní štěrbiny, kde na ni nakladou vajíčko. Jiné druhy pavouky paralyzují jen krátkodobě a nikam je nestěhují. Na velkém obrázku je zachycen lov hrabalky rodu Priocnemis na slíďáka rodu Trochosa. V horním pravém rohu je zachycen transport již paralyzované skákavky k hnízdu (snímek pochází z Keni), ve spodním pravém rohu je samice stepníka rudého (Eresus kollari) s nakladeným vajíčkem hrabalky. V Česku se vyskytují minimálně dva druhy hrabalek parazitující stepníky – hrabalka podivná (Ferreola diffinis) a hrabalka stepníková (Eoferreola rhombica).
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Na obrázku je hrobařík malý (Nicrophorus vespilloides), který má na sobě několik roztočů rodu Poecilochirus, známých pod českým názvem savenka. Tito roztoči jsou dravci živící se vajíčky much či jinými členovci, a hrobaříky využívají jako taxi, což se odborně nazývá foréze. Hrobaříci jsou mrchožraví a vyhledávají drobná uhynulá zvířata, která pohřbívají pod zem a na takto zahrabaných mršinách vychovávají své potomstvo. Savenky na mršině likvidují vajíčka much a tím pomáhají hrobaříkům uhájit svůj potravní zdroj. Vztah je tedy v zásadě oboustranně výhodný: roztoči se dostanou k potravnímu zdroji a larvy hrobaříků mají klid na svůj vývoj. Pokud je ale roztočů příliš, mohou obalit dospělé brouky do té míry, že nejsou schopni letu. V tu chvíli už hrobaříkům škodí.
Autor: Vít Lukáš, © Photolukas.cz
Zde se díváte na velmi modifikovaného a extrémně přizpůsobeného ektoparazita bobrů z broučí čeledi lanýžovníkovití (Leiodidae). Jde o blecháče bobřího (Platypsyllus castoris), který se v průběhu evoluce specializoval na dva druhy bobrů žijících v Eurasii a v Severní Americe. Blecháči nemají křídla a oči. Jejich tvar těla připomíná jiné parazitické skupiny jako jsou blechy nebo vši. Celý cyklus blecháče se odehrává v srsti bobrů, hostitele opouští jen narostlé larvy před zakuklením. Tito 2 až 3 mm velcí brouci se zřejmě živí odumřelou kůží a sekrety bobrů.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Vějířník nápadný (Metoecus paradoxus) z broučí čeledi vějířníkovitých (Ripiphoridae) parazituje v hnízdech vosy obecné (Vespula vulgaris). Samička – vpravo s černými krovkami a méně nápadnými tykadly – klade vajíčka většinou na trouchnivé dřevo. Vylíhlé larvy se aktivně pohybují a snaží se přichytit na své hostitele – tedy vosy, které si tyto larvy zavlečou do svých hnízd. Larvy vějířníků se následně rozlezou do jednotlivých komůrek a parazitují na vosích larvách. Jakmile je larva vosy zavíčkovaná v komůrce, larva vějířníka ji nakonec celou zkonzumuje, a z komůrky se vylíhne dospělý brouk. Vějířníci jsou tedy parazitoidi vos.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Několik skupin hmyzu našlo nezávisle na sobě způsob, kterak donutit rostliny, aby jejich larvám poskytly místo pro vývoj. Tzv. hálkotvorný hmyz umí pomocí fytohormonů „přeprogramovat“ některé orgány rostlin k tomu, aby začaly vytvářet hálky (vlastně jakési domečky) pro jejich larvy. Potřebné fytohormony naočkuje samice do rostliny při kladení vajíček. Výsledný tvar hálek je vždy druhově specifický. Hálky v sobě kromě larvy původce často hostí celý mikrokosmos parazitů a parazitoidů a jejich parazitů/oidů. Na obrázku je hálka na rákosu, způsobená zelenuškou (Lipara cf. lucens; větší kukla vlevo) ale i larvami jejích příživníků (larvy jiného dvoukřídlého hmyzu; pravděpodobně jiné zelenušky, nebo bejlomorky).
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Jinou ukázkou parazitoida je tato kuklice rodu Tachina. Všichni zástupci čeledi kuklicovitých (Tachinidae) představují typické parazitoidy jiných skupin hmyzu. Dospělci jsou florikolní, což znamená, že se živí sladkými šťávami na květech. Samičky kladou vajíčka přímo na hostitele, kterým většinou bývá housenka motýla. Některé druhy se však specializují na larvy jiných skupin hmyzu, a dokonce existují druhy, které kladou vajíčka i na dospělce, například brouky nebo ploštice. Díky své druhové specifitě se některé druhy kuklic využívají v boji se škůdci v podobě tzv. biologické kontroly.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Mezi mravenci a hmyzem ze skupiny mšicosaví (Sternorrhyncha) panuje často mutualistický, tedy oboustranně výhodný vztah. Většinou jde o různé mšice, v tropech pak převážně o červce. Mravenci poskytují ochranu, mšice a červci na oplátku vylučují nadbytky cukerných šťáv, které získávají z rostlin. Pro mravence jsou tyto cukerné extrakty velmi oblíbenou potravou. Na snímku pořízeném v Malajsii jsou vidět mravenci, kteří se drží okolo červce.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Jak to dopadne, když se specializujete na život v temných jeskyních a zároveň zkoušíte najít způsob, jak soužít třeba s netopýry, kteří v jeskyních přespávají, můžete vidět na tomto snímku. Jde o extrémně modifikovaného škvora, který byl pojmenován jako paškvor netopýří (Arixenia esau). Paškvor v průběhu evoluce ztratil křídla a došlo u něj k částečné redukci očí. Naopak tělo je pokryto množstvím sensorických chloupků, a došlo k prodloužení tykadel i končetin. Na rozdíl od běžných škvorů, kteří mají jednočlánkové klíšťky, má paškvor článkované zadečkové přívěsky. Tento druh se vyskytuje v jeskynních systémech jihovýchodní Asie, a jeho životní strategie je stále opředena tajemstvím. Larvy paškvorů se pohybují na stropech jeskyní a pravděpodobně se živí odumřelou kůží a produkty žláz tadaridy lysé (Cheiromeles torquatus). Větší larvy a dospělci paškvorů pak kolonie nahých netopýrů opouštějí a pohybují se na dně jeskyní, kde se pravděpodobně živí bezobratlými vázanými na netopýří trus.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz