Začíná jaro a s ním hlavní sezona v zoo. Překvapíte letos něčím novým?
Je toho spousta a když odhlédnu od zvířat, vylepšili jsme i prostředí pro návštěvníky. Letos otevřeme nový pěkný objekt s restaurací Gaston, kde bude i cukrárna, prodej suvenýrů a rozsáhlé hygienické zázemí. Restaurace se jmenuje po lachtanovi, který po vysilující plavbě zahynul během povodní v roce 2002.
Některé interiéry dostaly „facelift“, například pavilony Sečuán nebo Afrika zblízka. Také jsme kompletně zrekonstruovali voliéru orlosupů, což je nejstarší objekt v naší zoo.
A pokud jde o zvířata?
Z nových přírůstků představíme třeba leguána chutného, který patří mezi vzácné a ohrožené druhy. A také zveřejníme netradiční jména našich leguánů. Samozřejmě máme i z letošního roku řadu mláďat, ale za největší lákadla bych označil ta loňská: koťata tygra malajského. Ta jsou nedostižná a myslím, že mohou zdárně konkurovat i našim slůňatům nebo mláďatům goril.
Už devátý rok stojíte v čele pražské zoologické zahrady, která se dlouhodobě drží v první desítce zoo ve světě. O čem takové hodnocení vypovídá a jak relevantní je?
Věřím, že jsme si ho zasloužili, ale podobné žebříčky nepřeceňujme. Cestovatelský server TripAdvisor hodnotí turistické cíle a nějakým algoritmem pak určují pořadí i v kategorii zoologických zahrad. Jednou jsme skončili sedmí, pak čtvrtí a pátí. Primát drží zoo v kalifornském San Diegu, ovšem to je obří zařízení, velikostí i rozpočtem pro Evropu naprosto nedostižné.
Co byste označil za rodinné stříbro pražské zoo?
Pokladů máme mnoho. Chováme třicet dva kriticky ohrožených druhů, ale to není jediné kritérium výjimečnosti. Pyšný jsem například na Velemlokárium, ve kterém máme bezkonkurenční počet velemloků čínských. Někteří z nich měří i hodně přes metr. Mimochodem, zjistil jsem, že v Praze se tito velemloci představili už v třicátých letech minulého století, a to v teráriu v Havlíčkových sadech. Karel Čapek se jimi inspiroval, když psal svůj román Válka s mloky.
Zahájili jsme také kampaň „Vzácní a jedineční“, ve které na naše rodinné stříbro upozorňujeme. Z ní bych zmínil bažanta Edwardsova, původem z Vietnamu, kde válka zničila jeho přirozené prostředí, takže už v přírodě vůbec nežije. Podobně jako severní bílý nosorožec. Vedeme pro něj plemennou knihu a řídíme jeho evropský záchovný program.
Pokud vím, mezi vaše oblíbená zvířata patří gorily, kterým se hodně věnujete. To proto, že se nám lidem tolik podobají?
I řada dalších zvířat je inteligentnějších, než bychom čekali. A o gorilách nížinných já dokonce mluvím jako o trochu jiných lidech.
Vlevo samice Kijivu, vpravo Shinda s mládětem na zádech. Uprostřed tříletý Nuru, který se sice od Shindy většinou drží zpátky, ale na mládě je zvědavý.
Tříletý Nuru s šestiletým Kiburim venku řádí jako o život.
Bohužel jsou také kriticky ohrožené. I když jich v přírodě žije ještě kolem sta tisíc. Experti v Africe varují, že křivka jejich početnosti rychle klesá a je nejvyšší čas něco udělat. Máme radost z našich osmi goril včetně mláďat v čele se samcem Richardem.
Splnil Toulavý autobus, jeden z vašich záchranných programů cílený na gorily, vaše očekávání?
Víc než to. Objel už většinu vesnic kolem biosférické rezervace Dja ve středoafrickém Kamerunu a kvůli jeho opotřebení tam teď dokonce posíláme nové vozidlo. Gorily jsou předmětem lovu a v Konžské pánvi je místní lidé jedí. Zvěřinu tam považují za lahůdku a gorily v ní představují ještě vyšší kategorii, protože je obestírá spousta pověstí a pověr. Muži prý jsou potom silnější a ženám gorilí maso prospívá v těhotenství.
Náš autobus vozí děti do záchranné stanice, kde vidí živé gorily v celé jejich kráse a kde jim experti vyškolení Brity přibližují problematiku ochrany přírody. Doprovázejí je přitom rodiče, učitelé i strážci rezervace a daří se je postupně přesvědčit, aby svůj pohled nejen na gorily přehodnotili. Je to osvětový projekt.
Jak se nápad na Toulavý autobus vůbec zrodil?
To se musím vrátit ještě do doby, kdy jsem pracoval v Českém rozhlase. Dělali jsme tam „trochu jinou reality show“, v níž účinkovaly právě pražské gorily a diváci zpoplatněnými SMS hlasovali, která má vyhrát dvanáct „melounů“. Tehdy se na tom vydělaly nějaké peníze a my jsme se je rozhodli použít na pomoc gorilám přímo ve střední Africe.
Máte z Afriky i nějaké osobní zážitky či postřehy?
Tehdy jsem se dostal do Dja a v tamních vesnicích jsem rozdal dětem pohlednice s obrázky našich pražských goril. Byly jimi fascinované, protože do té doby vůbec netušily, jak tato zvířata vypadají. Že jsou tak nádherná a podobná lidem.
Předtím je viděly jenom jako maso na talíři. Proto jsme nechali do francouzštiny přeložit knížku „gorilích pohádek“ s mnoha fotografiemi a tu pak rozdávali v Africe dětem. Tamní učitelé je večer při petrolejce okouzleně předčítali i dospělým. To byl takový první krok k Toulavému autobusu.
Ochutnal jste gorilí maso i vy?
Kdepak, to bych nikdy neudělal. Jednou jsem však navštívil přípravku na školu pro pygmejské děti a zeptal jsem se jich, jestli někdo gorilí maso ochutnal. Chvíli bylo ticho a pak jeden žáček váhavě zvedl ruku. Postupně se přidávaly další děti a nakonec se ukázalo, že ochutnaly všichni.
OBRAZEM: Kterým vzácným a jedinečným druhům Zoo Praha pomáhá přežít? |
Druhým oceňovaným záchranným projektem vaší zoo je návrat koně Převalského do Mongolska. Čím si získalo vaši pozornost toto zvíře?
Chov „převaláků“ má u nás velice dlouhou historii, dostali se k nám už ve dvacátých letech minulého století. Hodně pro jejich záchranu udělal vnuk Jana Evangelisty Purkyně Cyril, který v padesátých letech vedl pražskou zoo.
Hlavně díky němu se v Praze uskutečnila světová konference na záchranu koně Převalského, což bylo velmi průkopnické. Už koncem šedesátých let byl tento kůň ve své domovině ve vnitřní Asii vyhuben a přežíval jen v lidské péči. Časem se pak začalo s navrácením těchto zvířat do přírody. Jak probíhá vědecká diskuse ohledně koně Převalského čtěte zde.
Zapojil jste se do toho také?
Ano. Když jsem v roce 2010 nastoupil do funkce, transporty do Mongolska, organizované ze Švýcarska, už patřily minulosti. Přitom v evropských chovech tito koně přebývali, zato v mongolské přírodě se jich nedostávalo. Podařilo se nám však domluvit spolupráci s armádou, takže jsme postupně přepravili z Evropy dalších 27 koní do jejich přirozeného prostředí.
Vy jste za to dokonce dostal vyznamenání od mongolského prezidenta, že?
Kvůli tomu jsem tam však nejel. Jejich velvyslanec mi ho předal tady.
Někdy však zvířata zasahují do politiky i přímo. Co říkáte humbuku, který v Česku vypukl kolem pand?
Panda velká je bohužel přespříliš zpolitizované zvíře. A u nás ještě víc než jinde. Když Angela Merkelová loni otevírala v Berlíně novou expozici pand velkých, příliš kritiky nezaznívalo. Přitom v západní Evropě těchto zvířat už začíná být poměrně hodně, takže svou exkluzivitu a vlastně i politický význam trochu ztrácejí.
Ale panda velká je pořád nesmírně atraktivní živočich a současně symbol ochrany ohrožených druhů, takže bychom ji u nás chtěli mít taky. Letos začneme stavět nový pavilon pro gorily, po nich přijdou na řadu lední medvědi a právě na jejich místo by posléze měly přijít pandy. Ostatně každé velké, vzácné a atraktivní zvíře je více nebo méně politikum. A bylo tomu tak odedávna.
Jak to myslíte?
Už ve středověku si panovníci darovali lvy, stejně jako zvyšoval prestiž dar slona. Vždy u toho byli mocní. Když jsme k nám přiváželi slony ze Srí Lanky, řešila to tamní vláda. Když k nám putoval lev indický, angažoval se v tom tamní ministerský předseda. A podobně bych mohl pokračovat.
Pokud přehlédneme další zoologické zahrady v Česku, dýchá vám některá takříkajíc na krk?
V kontextu Česka máme samozřejmě výhodu hlavního města. Nejsme jen pražská, ale řekl bych i národní zahrada. Jednoznačnou českou dvojkou je podle mne, ale i podle návštěvnosti Zoo Lešná ve Zlíně. Kdybych chtěl v českých zoo hledat inspiraci, zamířím právě tam.
Chytly se u lidí placené programy typu „chovatelem na jeden den“?
Zájem o ně je nebývalý, takže je dále rozšiřujeme a v různých cenových hladinách nabízíme i účast na krmení žiraf či velbloudů. Jenže kapacity jsou dlouho dopředu vyprodány. Nemůžeme zvířata stresovat.
Sloni vyrážejí do nové sezony Zoo Praha vykoupaní, s čerstvou pedikúrou |
Ještě mě zajímá, jak úspěšní jste v jednání o lepší dopravě do zoo, kterou ještě zkomplikovalo zřícení trojské lávky?
Přívoz lávku nenahradí. Její pád přinesl návštěvníkům komplikace. Zrovna nedávno se stála na přívoz hodinová fronta, a to ještě nezačala hlavní sezona. Dopravní obslužnost nás stále trápí, ale díky magistrátu můžeme opět využívat záchytné parkoviště u vyústění tunelu Blanka, odkud ke vchodu do zoo jezdí bezplatný autobus.
A co vám momentálně dělá v zoo největší radost?
K již zmíněným zvířatům bych přidal ještě slony. To jsou moji oblíbenci, na které jsem asi nejvíc pyšný. Když jsem tady začínal, měli jsme jen tři jedince ve starém a naprosto nevyhovujícím sloninci.
V novém Údolí slonů máme dnes sloního býka, čtyři slonice a dvě u nás narozená slůňata. Na ty dva sloní kluky, Maxe a Rudiho, jsem strašně pyšný. Je to zadostiučinění i radost sledovat v krásných výbězích tu naši sloní partičku.
