Pamatuji si, že jako malé dítě mě vždycky při návštěvě pražské zoo fascinovaly veliké sochy mravenců hned kousek za vstupem. Nyní jsem v areálu bývalého slonince v dolní části zahrady s amfiteátrem našel podobně fascinující plastiku údajně největšího nelétavého hmyzu, strašilky humří, která má hned vedle svoji expozici. Jak jste se k chovu těchto zvířat vůbec dostali a proč jsou tak drasticky ohrožená?
Anglický název téhle strašilky odkazuje na Ostrov lorda Howea, kde se tento jedinečný hmyz historicky vyskytoval. Jde o ostrov v Tasmanově moři, na jižním okraji Tichého oceánu, asi 700 km severovýchodně od australského Sydney.
Tyto strašilky mají v dospělosti tmavou až černou barvu, mohutné tělo a dorůstají až patnácti centimetrů. Možná proto jim evropští kolonisté začali přezdívat „stromový humr“ a od toho se odvíjí i české pojmenování strašilka humří. Ještě na začátku minulého století to bylo na ostrově hojně se vyskytující zvíře, které si osadníci oblíbili i jako osvědčenou návnadu na ryby. Ale jak to bývá u endemitů (rostlina nebo živočich vyskytující se pouze na jednom konkrétním místě na světě, pozn. red.), jsou velice citlivé na změnu prostředí a neumějí se bránit novým predátorům. Pro strašilky humří se stalo naprostou pohromou ztroskotání britského parníku S. S. Makambo v červnu 1918. Kapitán měl myslím záchvat černého kašle, úplně nezvládl řízení lodi a ta najela na ponořenou skálu v severovýchodní části ostrova u Nedovy pláže. Oprava sice trvala pouze pár dní, ale posádka musela parník odlehčit, a přes palubu proto hodila celý svůj náklad banánů. Bohužel se tak na Ostrov lorda Howea dostaly i krysy, jež zlikvidovaly celou řadu místních druhů a také strašilky humří, v nichž nalezly výborný zdroj potravy.
Abychom ukázali fascinující skalní útvar, na kterém strašilky přežily, slepili jsme z 472 kusů vytištěných na 3D tiskárně jeho třímetrový model.
