Pak se ale zamyslel a pokračoval: „Je však pravda, že jsou zvířata, u kterých si nedovedu představit, že by tu nebyla. Třeba slonice Gulab, anebo Kamba, ta naše gorilí stařenka. Přiznám se, že k některým mám osobnější vztah.“
Příroda zajímala Miroslava Bobka už od dětství, sbíral motýly, brouky, bavila ho ornitologie... „Ještě na škole jsem se seznámil s Janem Hanzákem, zoologem Národního muzea, který mi dal svoje nahrávky ptáků a řekl: „Hele, já už to nevyužiju, jdi za Kleiblem a něco z toho udělej.“ A tak jsem z těch nahrávek udělal pár pořadů a Josef Kleibl, zakladatel pořadu Meteor, mě na to konto přijal do Rozhlasu,“ líčí Miroslav Bobek. Že ale jednoho dne z redakce skočí rovnou do ředitelského křesla Zoo Praha, netušil.
Vás nelákalo hned po studiích vyrazit do divočiny?
Já se viděl spíše jako popularizátor vědy, do divočiny jsem pracovně „vypálil“ až z Rozhlasu. Nastoupil jsem do redakce vědy a stal se dramaturgem a později ředitelem stanice. Ale mezitím jsem dělal všemožné přírodovědecké projekty, jako například Africkou a Novou odyseu, různé přenosy třeba hnízdění čápů v Brdech...
