Říkala jste, že pouto mezi psem a člověkem je zvláště v Česku mimořádně silné. Jak jste to myslela?
Jedna studentka z Ruska mi říkala, že my Češi jsme ve vztahu ke psům zvláštní: „V Rusku máme sice psy rádi, ale aby se nám kvůli nim rozpadaly vztahy a hroutil život, to ne. Takhle blízko k nim nemáme, protože jsou to pořád jen psi, pořád jsou to jen zvířata,“ říkala. A měla pravdu v tom, že u nás si mnozí lidé vytvářejí se psem silnou emocionální vazbu. To bývá i předmětem kritiky, že ve svém životě stavíme psy až příliš vysoko. V některých případech to občas vypadá, že je člověk staví nad členy rodiny a přátele.
Ale není se na druhou stranu co divit: Pes s námi tráví mnohdy 24 hodin denně, zatímco přátelé a členové rodiny mají svůj život a i děti jednou odejdou z domu. Pes nás však provází stále, je na nás existenčně závislý, v podstatě je tento vztah připodobňován ke vztahu rodiče a dítěte. Nechci ten vztah srovnávat, ale my se o psa staráme, my o něj pečujeme a on je bez nás bezmocný. Nedá se počítat s tím, že by si pes něco vyběhl ulovit. Bez nás jeho život končí. Proces domestikace zformoval psa tak, že se chová trochu jinak než divoce žijící zvířata, a dokonce i jinak než další domestikované druhy zvířat.
Zpochybnili jsme mýtus, že když chcete utéct před psem stopařem, máte jít potokem. Nad vodou se pachový spad může ještě delší dobu držet. Spíš bych doporučila rozpálený asfalt.
