Kdyby byla pravda, že každý Francouz jí žáby a každý Ital upadne do kómatu, když uvidí někoho lámat špagety, jako rodilá Valaška bych měla taky jisté povinnosti. Mezi ty patří například opovrhovat lidmi, co vydávají jakoukoliv vysokou kulatou buchtu za frgál, říkat před každou větou „tož“ a při pohledu na člověka, který jí jakékoliv ovoce, vykřikovat: „Tož taková škoda, šak sa to dalo vypálit!“
Mezi další povinnosti ortodoxního Valacha samozřejmě patří bačování. Jak vidí Valach ovci, má nepsanou povinnost ji okamžitě pást. Jenomže já vlastně nevím, jak se to pasení dělá. To je zásadní chyba, kterou jsem se rozhodla napravit na beskydské Medové farmě, kterou společně provozují Martin Carbol a Andrea Jakešová.
Martinova rodina v kraji hospodaří už po mnoho generací, což je dokonce Martin schopen doložit zápisem v kronice obce Kunčičky z roku 1791. Momentálně se na jeho pastvinách nacházejí například ovce plemene Suffolk, které si jistě vybavíte vy, kdo znáte pohádku Ovečka Shaun. Jde o ovci s černou hlavou a černýma nohama, ale bílým tělem.
Na jiné pastvině si spokojeně přežvykuje pro kraj typická valaška. Tu znáte vy všichni , kdo jste dávali pozor, když vám maminka ukazovala leporelo se zvířátky. Klasická světlá, hodně chlupatá ovce, taťka má zahnuté rohy. Valaška je polodivoká, chová se na vlnu, na maso, ale i na mléko, ačkoliv toho nemají ve srovnání s jinými plemeny až tak moc. „Valašky jsou mnohem samostatnější, zvládají líp i porod, je to velmi odolné plemeno.“ Což můžu jako rodilá Valaška potvrdit.
„S pasením ovcí nám pomáhají dva pyrenejští horští psi,“ dodává Martin, když se blížíme k jedné z pastvin. Mezi ovcemi skutečně zahlédnu něco, co vypadá jako dva extrémně znudění malí lední medvědi. „Nikdy nežili jinde než s ovcemi na pastvě. Nejsou bez rozmyslu ostří, ale když je potřeba, respekt si zjednat dokážou,“ snaží se mi Martin namluvit, že ti dva přerostlí plyšáci mě mají vyděsit. „Už jsme tu bohužel měli útok vlků. Šest ovcí nám roztrhali, sedm vážně zranili. Kdyby tu byl pes jenom jeden, poradili by si nejspíš i s ním.“ Aha. Beru zpět. Šikovní pejsci, že se od jejich výskytu vlci drží dál.
Gruzínský tarty, to je obranář, který je jako horský kamzík |
Trochu mě překvapí, že kromě psů ovce pasou nejspíš i krávy. „To jsou krávy plemene Dexter, mám je tu taky pro plemenný chov,“ zamilovaně si svůj skot prohlíží Martin. Musím uznat, že kravičky jsou extrémně roztomilé. Jde totiž o nejmenší evropské plemeno skotu. Taková kravička do krabičky. Zhruba metr vysoké krabičky, co unese tři sta kilo.
Letní sestřih má smysl, i když se nevyplatí
Když se dostatečně pokochám idylkou pasoucích se oveček, krav a ledních medvědů, tedy pardon, psů, vydáme se na vzdálenější pastvinu, kde se budeme moci pokochat jednak krásnými výhledy na beskydské vrchy, jednak blízkostí oveček. Děti se velmi těší i na to, až se pokocháme s obsahem piknikového koše, který jsme dostali jako jednu z propriet k pořádnému pasení.
Martin totiž nabízí kompletní zážitek. Ví, že žádný bača se neobejde bez svačiny, klobouk u a pořádné pastevecké hole. Podá mi obrovskou hůl, která ve mně budí kromě respektu ještě pocit, že ji neunesu. Naštěstí nakonec není tak těžká, jak vypadá. Hlavy ozdobíme černými klobouky a obtěžkáni slibně těžkým piknikovým košem se vydáváme k ovcím.
Ouessantská ovce je osvědčená miniaturní sekačka, říká chovatel |
„Hůl jsem dostal, když jsem byl pasován na lašského baču,“ skromně dodá Martin a mně je jasné, že v ruce třímám poklad. S úctou si prohlížím prodlouženou ruku každého bači, která historicky pomáhá v manipulaci se stádem nasměrováním ovcí či v zadržení ovečky za krk či nohu v případě, že je to potřeba. A v neposlední řadě je pastevci významnou oporou.
Zaznamenám nedůvěřivé ovčí pohledy černých hlav zpoza plotu „Rodí se celé černé, některé části těla jim zbělají až později,“ popisuje Martin začátek života Michaelů Jacksonů ovčího světa. Martin nám otevře branku, takže se ocitáme přímo na pastvině. Tohle stádo nemá hlídací psy, jediné, co se do nás tady může s chutí zakousnout, je tedy klíště. Ovce nemají tendenci nadšeně vítat svého majitele. Jsou spíš ostražité a na rozdíl od půlky řidičů na dálnicích dodržují bezpečnou vzdálenost.
Nedívají se přímo znepokojeně, ale ani má pastevecká hůl se nezdá být dost dobrý argument, aby se přišly aspoň představit. Drží se však natolik blízko, abych si mohla všimnout jejich letního sestřihu. Tento letní sestřih není technicky vzato úplně letní, bude muset vydržet až do příštího léta, protože se provádí jednou za rok.
Na dotaz, zda ovce čerstvý sestřih ocení, že je jim menší teplo, nebo naopak přijdou o izolační vrstvu a cítí se nahaté,se Martin usměje a minimalisticky odpoví slovy: „Neříkaly, že by jim to vadilo.“ Můžete být klidní, vzápětí se dozvím, že střih srsti je naopak pro jejich dobro. Zabraňuje cuchání a s tím spojeným kožním problémům a skutečně pomáhá ochladit tělo v horkých letních dnech.
Ostříhaná srst se pochopitelně dál zpracovává. Vzniká z ní vlna a z té spousta krásných teplých produktů. Martin Carbol prodává srst společnosti Vlny Besky. „Šijou nádherné deky, polštáře nebo peřinky. Majitelka paní Bílková dostala dokonce ocenění za podnikatelku roku,“ chválí ji.
Takže i to je drobný ekonomický přínos pro chovatele? „Za vlnu z jedné ovce dostanu čtyřicet korun,“ upřesňuje Martin. To není úplně moc... „Střihači dám osmdesát,“ lakonicky doplní. Jelikož mám ekonomickou vysokou školu, přispěchám zcela zdarma s odbornou poznámkou, že je to nevýhodné. Zdá se, že to Martina nijak nešokuje, zřejmě už takových odborníků pár potkal.
Z ovce merino, kterou nikdy nikdo nestříhal, je vlněná koule Shaun |
Mít svůj harém musí být dřina
Ovečkám je pochopitelně nejlíp venku na pastvině typu all you can eat plné šťavnaté trávy. Rodí se ale v chráněném čistém chlívku. „Čerstvě narozené je ohrožují krkavci a lišky. Kdybychom je nechali rodit na pastvě, nejspíš by jim krkavci vyklovali oči a lišky je sežraly,“ vysvětluje Martin drsné zákony přírody.
Martin s Andreou chovají plemenné ovce. To znamená, že všechny ovce, se kterými si dnes můžu zahrát na baču, jsou „z dobré rodiny“. Žádná černá ovce. „Hlídá se to podobně jako u psů. Jsou dokonce výstavy, na kterých se udělují ceny pro obzvláště vhodné jedince do chovu,“ vysvětluje mi později Martinova partnerka Andrea, která se po dobu našeho pasení věnuje společnému obchůdku plnému zdravého přírodního mlsání z místních zdrojů.
Když jsme tak u toho mlsání: prosím vás, nekrmte zvířata přes plot. Žádná. Ani jedno. Myslím to vážně. Ne, ani kozičky. Koně vůbec! Ovečky taky ne. Možná sousedovic tygra, ten by vás mohl vyškolit, že to je kravina. A prosím vás, nekrmte přes plot ani psa. Všichni víme, že to myslíte dobře, ale je to zhůvěřilost. Když naučíte zvíře – speciálně psa – chodit k plotu pro mlsky a brát si je od úplně cizích lidí, nejen že mu zničíte výchovu a figuru. Především ho můžete ohrozit na zdraví a životě. Mít alergii už není moderní jen mezi lidmi, i zvířata to umí.
„Pokud není zažívání zvířete zvyklé na přilepšování ovocem a zeleninou, může uškodit i nadýmání z těchto zdánlivě neškodných dobrot. Pečivo vůbec nemá cenu řešit. V přírodě se k němu zvířata nedostanou. Může jim ho dávat chovatel a třeba se nic nestane. Ale taky to může být smrtelné. Což nemůžete vědět, pokud dané zvíře neznáte, tak proč to vůbec riskovat,“ nabádá Martin, abychom se nevměšovali do krmného plánu nevítanými laskominami, které mohou zvířata opravdu zabít.
Ovce nejsou tupé. Členy stáda i lidi poznají podle obličeje, i po letech |
Při plemenitbě ovcí se vytvářejí takzvané harémy. Jeden beran se zažene na louku se zhruba dvaceti nevěstami, které mu pomůže vybrat plemenář tak, aby se do chovu dostala jen zdravá zvířata vyhovující standardům chovu. Mohlo by se zdát, že mít svůj harém je nádhera a sen každého berana. „Já mu nezávidím. Musí to být hrozná dřina. Dvacet ženských!“ směje se Martin.
Funkce pastevce má v dnešní době význam hlavně při převádění stáda. „Dřív neplatila přísná pravidla vlastnictví pozemků jako dnes. Já pochopitelně nemůžu nahnat stádo kamkoliv a tam ho vesele nechat spásat. Bačové v historii chodili po kopcích, vyráběli sýry a prodávali je,“ vysvětluje Martin.
My se tedy nemůžeme se svým stádem vydat moc daleko. Můžeme si na bezpečném území pastviny pouze vyzkoušet, jak funguje stádo při převádění jinam. Máme dobrou motivaci kvůli fotkám pro reportáž, takže když nás Martin opustí, abychom si užily pobyt v přírodě, vydám se opatrně a pomalu za stádem.
Proč se v Česku znovu nenaučíte žít s vlky? ptá se slovenský ochranář |
Baro, baro!
Ozdobena slušivým kloboukem, který mě chrání před sluncem, které kdyby se náhodou ukázalo, byla bych na něj připravená, snažím se nahnat ovce na určitá místa. Ovce reagují jako jeden organismus. Stačí udělat jeden prudký pohyb špatným směrem a máme po formaci. Navíc je potřeba poměrně velký prostor na to, abych je mohla ovládat.
Nemám psí parťáky, kteří by rychle stádo zase hezky vytvarovali a smrskli do úhledné skupinky, takže kroužím po louce jak pomatený robotický vysavač.
Hulákám „Baro, baro!“, což je povel, který používal Martin. „Ani nevím, co to znamená. Asi že je mezi nimi baran, tak se na něj takhle volá,“ použije Martin jedno slovo z valašského nářečí. Valacha totiž mimo jiné poznáte i podle toho, že vám neřekne: „Hele koukej, ty mi příííjdeš ňákej tvrdohlavej, viď?“ ale: „Ticho buď a dělej něco, ty barane!“
Nemám ambici na ovce jakkoliv sahat a stresovat je, takže respektuju jejich osobní prostor. Když se jedna zastaví, napadne mě, že si na mě přece jen třeba zvykla a chtěla by si mě prohlédnout zblízka. Hromada bobků, které se z ní vysypou, mi dá jasně najevo, jak se náš nově vzniklý vztah vyvíjí.
Je to prase, nebo ovce? Plemeno mangalica se začíná objevovat v Česku |
Idylka se sluncem a dobrotami z košíku
Děti se po vyzkoušení pasení čím dál víc snaží prosadit nápad nahlédnout do tajemství proutěného košíku. Necháme tedy ovečky v klidu se pást a roztáhneme deku na trávu. No na trávu... Takhle... ona tam je tráva. Je tam hodně trávy. Ale taky je tam hodně natrávené trávy, jestli mi rozumíte.
Když se nám podaří najít místo, kde je natrávené trávy trochu míň, spokojeně se usadíme na deku a dáme se do objevování darů z Andreina a Martinova obchůdku. Postupně vytáhnu krásně vonící chleba, kus slaniny, přírodní sýr, rajčata, limonádu pro každého, prkénko a nůž.
Jako správný bača uříznu chleba v náručí, hezky nožem proti srdci, ne zbaběle bezpečně na prkénku. Tam se za chvilku objeví kousky sýra a slaniny. Necháme na sebe působit radost z přítomného okamžiku. Je teplo, máme skvělé jídlo, jsme v přírodě a není kam spěchat.
Ovečky nás pozorují, a když se po pár hodinách spíš zakaboněného dne zpoza mraků vyloupne sluníčko, ocitneme se uprostřed až kýčovité idylky.
Ačkoliv jsou ovečky v letním ohozu, vydají se do stínu. Tam se rozvalí a relaxují tak, že by jim to nejeden člověk mohl závidět. A protože my nejsme závistiví a rádi se necháme inspirovat, válíme se taky. Když jsme dostatečně vyválení, vydáme se do obchůdku odevzdat dokonale vycíděný košík, hůl a klobouky.
Ve skvělé náladě doplníme zásoby o sýry, které musíme dát ochutnat i ostatním, a pár drobností z rukou místních tvůrců, které jsou zde k zakoupení. Pak už nezbývá než odehnat děti od automatu na zmrzlinu, nahnat je do úhledného tvaru a převést k autu. Trochu mě mrzí, že mi v této činnosti nepřispěchá na pomoc ani pastevecký lední medvěd, ani není legální používat bačovskou hůl. Tož aspoň „bar, bar“ jsem na ty malé barany zakřičela.
Na farmě začínají i končí téměř v noci. Spokojené kozy s kůzlaty za to stojí |
