Po třech letech jsme s kamarádkou pochopily, že náš projekt pohořel. Nejenže se v našem obchůdku „utopilo“ dost peněz, ale i naše přátelství prošlo těžkou zkouškou. Počáteční nadšení z podnikání zmizelo a zbyly výčitky, kterými jsme se vzájemně zasypávaly.
Můj snoubenec si tehdy také nevybral nejvhodnější moment k tomu, aby se mi svěřil se svou touhou po svobodě. Vysvětlil mi, že mě má sice rád, ale stále ještě není připravený na celoživotní závazek.
Zůstala jsem prakticky ze dne na den bez prostředků, v dluzích a se zlomeným srdcem. Představa, že nastoupím do jakékoli práce, abych utáhla nájem, mě děsila. Potřebovala jsem být sama, ze všeho se dostat a promyslet si, co dál. Máma mi nabídla, že se můžu nastěhovat k ní. Jenže v malém bytě se dvěma psy a jejím novým partnerem bych nevydržela. Napadla mě však jiná varianta – přestěhovat se na pár měsíců na máminu chalupu.
Terapie oslem. Nejsou hloupí a cítí náladu, přimějí vás zklidnit se |
„Janičko, uvědom si, že tam musíš topit dřevem. Bude to hodně nepohodlné, dobře si to rozmysli,“ naléhala na mě máma. Ale to už jsem byla z romantické představy zimy strávené u kamen v blízkosti lesa naprosto u vytržení a nedala si to rozmluvit. Kamarádky o mě měly strach, abych se naopak v ústraní neutrápila žalem. Nechápaly, že klid a samota jsou přesně to, po čem momentálně ze všeho nejvíc toužím.
Bloudění v horách
První týden jsem se zabydlovala a uznávám, že mi byla velká zima. Než se chaloupka vytopila, musela jsem chodit i spát oblečená ve všem, co jsem měla s sebou. Na druhou stranu mě bavilo sedět večer u kamen a číst si a ráno vstávat ještě za tmy a štípat třísky na podpal.
Netvrdím, že mi bylo pořád jen blaze. Snažila jsem se zaměstnat vařením, procházkami a malými opravami v domě. Probouzela jsem se uprostřed noci s těžkým srdcem a uvědomovala si, že se bojím budoucnosti. Splácení dluhů mě čekalo ještě dlouho. A hledání nového partnera? To jsem si nedovedla ani představit. Stále jsem milovala toho bývalého a nedokázala mu zradu odpustit.
Kočky pomáhají od bolesti, stresu i smutku. Umí snížit tlak i napětí |
Při jedné mojí další procházce, kdy napadl v horách sníh, jsem zabrousila trochu dál. Zvolila jsem novou trasu a pochopitelně zabloudila. Bez signálu jsem byla úplně ztracená a chvíli jsem se bála, že tam umrznu. Už jsem se loučila se životem, když se za mnou ozval zvuk charakteristický pro koně – křupání kopyt ve sněhu a výdech z velikých nozder. Otočila jsem se a spatřila nádherného bílého koně, díval se mi přímo do očí. Zvířata miluju, ale ke koním jsem nikdy neměla hlubší vztah. Abych řekla pravdu, znala jsem je jen zdálky a nikdy jsem si například na žádného koně nesáhla.
„Ztratila jste se? Já jsem Alena, tohle je Šasta,“ poplácala koně po hřbetu žena neurčitého věku. Nejprve jsem ji tipla na mladou divoženku, dlouhé zapletené copánky a indiánská bunda. Když se usmála, překvapilo mě, že má kolem očí dost hluboké vrásky. Vyvedla mě s kobylou pryč z lesa a pozvala k sobě na farmu na čaj. Moc se mi u nich líbilo. Ve stáji bylo šest koní, na velikém pozemku stála dvě týpí a uvnitř domu to vypadalo jako v nějaké umělecké škole.
Nebyla jsem daleko od pravdy. Alena mi řekla, že se tam od jara do léta pořádají dětské kurzy. Hned jsem se zasnila, že bych na přesně takové místo jako dítě jela tolik ráda. Alena mě chytla za slovo, pořádají se tam prý i seance pro dospělé. Jde o takové zážitkové terapie s koněm. U čaje mi pak pověděla víc a mě to téma začínalo moc zajímat.
16. února 2022 |
Koně jako skvělí terapeuti
Vyprávěla mi o tom, jak může kůň zrcadlit naše emoce. Na pobyt jezdí lidé, kteří jsou unavení, řeší problémy nebo traumata v životě, a ukazuje se, že právě kůň je skvělý terapeut. Dokáže totiž na energetické bázi člověka balancovat.
„Koně žijí ve stádu jako kořist, jsou takzvaně naprogramovaní k tomu, aby žili v tichosti a dokázali vycítit jakékoli nebezpečí nebo výkyvy. Umějí si navzájem předávat informace a energii ve stádu vyvážit. Je neuvěřitelné u toho koně sledovat. Vyloženě se začne měnit energie v prostoru,“ pokračovala Alena a všimla si, že se při těch slovech shovívavě usmívám.
Přiznala jsem, že mi taková teorie o energiích není blízká, a Alena mě překvapivě pochopila. Není prý nic jednoduššího než si to vyzkoušet na vlastní kůži. Zašly jsme tedy společně mezi koně, kteří nás zpozorovali, a všichni jsme chvíli jen tiše stáli.
Pak se ke mně rozvážným krokem začala blížit Šasta. Napadlo mě, že už mě přece zná z lesa. Pohladila jsem ji hřbetem ruky podle instrukcí. Kobylka pak svěsila hlavu, přivřela oči a zůstala bez hnutí, vypadala, jako by meditovala. Ve mně se vystřídala celá řada pocitů a vše skončilo mým tichým pláčem. Zavřela jsem oči a nechala ze sebe vše „odplavit“.
Netušila jsem, kolik uběhlo času, ale Alena už tam se mnou nestála. Když jsem za ní přišla do stáje, musela jsem jí poděkovat za ten, pro mě nezvyklý spirituální zážitek. Chtěla jsem se jí nějak revanšovat. Podala mi vidle a se smíchem mě vybídla k práci. A já se s radostí pustila do díla. Pěkně jsem se zahřála, námahou mi zčervenaly tváře. A po dlouhé době jsem v noci spala bez přerušení.
Začala jsem Alenu navštěvovat pravidelně, pomáhat jí s koňmi a učit se všem těm novým věcem okolo. Kromě hřebelcování a klasického kydání hnoje jsem se naučila vést koně na procházku. Synchronizovat s ním krok, soustředit se na něj veškerou pozorností. Prý nás koně učí prožít přítomnost, jak to sami přirozeně neumíme.
Jednoduchý trik. Vědci našli nejlepší způsob, jak si získat přátelství kočky |
Šasta uměla číst myšlenky
Věděla jsem, že se se mnou v tu dobu něco děje. Pořád jsem nerozuměla veškerému spirituálnímu pozadí, nicméně jsem nemusela být velký filozof, abych si všimla, že se začínám cítit lépe.
Šasta byla mým nejoblíbenějším koněm. Dokonce jsem měla pocit, že mi čte myšlenky. Když jsem ten den hodně myslela na bývalého přítele, byla v mojí přítomnosti neklidná, stavěla se na zadní. Bohužel se tak stalo, když jsem se ji pokusila poprvé osedlat. Nezlobila jsem se na Šastu, ale na sebe. A pak mi to došlo. Potřebovala jsem sama sobě odpustit! Dosud jsem si vyčítala, že jsem nebyla dost dobrá kamarádka, podnikatelka ani snoubenka. Myslela jsem si, že si nezdar zasloužím. Hladila jsem Šastu a všechno do sebe konečně zapadalo.
Ten víkend za mnou přijela máma a vůbec mě nepoznávala. Podle jejích slov jsem takhle šťastně naposledy vypadala, když jsem jako dítě našla pod stromečkem vytoužený kočárek s panenkou. Zavedla jsem ji na farmu k Aleně, předvedla, jak to umím s koňmi, a poprvé mě napadlo, že bych u toho chtěla zůstat. Domluvila jsem se s Alenou, že u ní budu pracovat, až bude mít zase plnou farmu dětí nebo „klientů“.
Ohňostroje dnes nesnáším. Vidím, jak to zvířata odnášejí, říká veterinářka |
Chtěla jsem pomoci s organizací, s vařením, s úklidem stáje – zkrátka s čímkoli. Připadalo mi to jako báječný plán! Pochopila jsem, že největší problém v mém životě tkvěl v tom, že ho nežiju podle sebe. Plnila jsem nějaké cizí představy, chtěla jsem být úspěšná podnikatelka obklopená přáteli a vydělávat si hodně peněz. Vzít si chlapa snů a uspořádat pohádkovou svatbu, jak jsem to vídala u ostatních holek. Přitom jsem byla nejspokojenější umazaná, v holínkách, v lese… a s koňmi.
Nemyslím si, že by si měl každý hned obrátit vlastní život naruby. Terapie koněm je ale v ledasčem mnohem silnější a instinktivnější než sezení u doktora. „To je jednoduchý, potřebovala ses vrátit k přírodě. To teď cítí hodně lidí,“ shrnul to mámin přítel a já s ním souhlasím. Zatím žiju stále na chalupě, pracuju u Alenky, a co mi přinese další život, uvidím.
