Odjet k veterináři s čivavou, co si udělala otlaky od špatně naducaného polštáře, se dá i tramvají. Ovšem přesunout k nutné lékařské péči obrovské potrhané nebo pokopané zvíře, to už tak snadné není.
Právě pro tyto případy jsou požehnáním terénní veterináři jako Lýdie Suková Čačková. Vysoká, štíhlá energická žena má zjevně pro strach uděláno. „Původně jsem chtěla pracovat na malých zvířatech, ale nakonec jsem zjistila, že mě rutina ubíjí. V terénu nikdy nevím, co mě čeká, každý den je jiný, nemám v zádech pohodlí kolegů a sterilního prostředí a to je adrenalin. Jsem takový adrenalinový feťák,“ směje se.
„Budete asistovat, nasaďte si rukavice!“ pověří mě Lýdie úkolem. Trochu vyvalím oči, ale zkuste se vzepřít někomu, kdo zkrotil podstatně větší živočichy, než jsem já. „Držte jazyk, pořád mi tam padá!“ požádá mě Lýdie. Sáhnu koni do huby.
