Lidé se často přou, jestli je víc kočkařů, nebo pejskařů. Co myslíte vy? Nerozděluji lidi na pejskaře a kočkaře. Je hodně takových, kterým říkám bipetuálové.
Jak, prosím?
To jsou lidé, kteří chodí ven s pejskem, ale doma mají ještě tři kočky. Jejich psi jsou vidět, ale o kočkách nevíme. Podle statistik je koček v domácnostech mnohem víc než psů.
Jsou kočky, které nikdy nebyly venku a znají jen byty, vůbec spokojené? Nebo vedou nesrovnatelně mizernější život než kočky, které běhají, loví a domů se přijdou jen najíst, odpočinout si a pak znovu vyrážejí za dobrodružstvím?
Rozděluju kočky na mazlíčkové a pracovní. Mazlíčková je ta v bytě. Je spokojená, protože je to její teritorium. Kočce je jedno, jak velké teritorium má. To, které jí dáme, si brání. Proto jsem proti tomu, aby lidé chodili nepravidelně ven s kočkou na kšírkách. Protože venku si zabere své teritorium, jenže pak je nešťastná, protože tam nemůže. Zatímco kočka pracovní je ta, která lítá venku a loví myši. Je nezávislá, tíhne spíš k místu než k majiteli. Kočka mazlíčková, ke které si tvoříme citovou vazbu, podle mého názoru venku samotná nemá co dělat. Jsou to vlastně dvě úplně rozdílné kočky.
Takže ty mazlíčkové kočky jsou v bytech šťastné?
Vždycky samozřejmě záleží na tom, jak se k nim majitel staví. Přímo vylítnu z kůže, když mi někdo říká: My jsme si pořídili kočku, protože na psa nemáme čas.
Jak nás kočky berou? Může být pro ně člověk autoritou?Jsme pro kočky autoritami, kamarády, zdrojem potravy? „My pro kočku nikdy nebudeme autorita. Pro psa ano, pro kočku ne. Můžeme stát na jejich nějakém hierarchickém žebříčku hodnot hodně vysoko. Můžeme být šéfem smečky. Jenže kočičí smečky působí na jiné bázi než ty vlčí. Kočičí není nikdy tak semknutá. Kočky v ní spolupracují, ale každá je sama za sebe. My pro ně můžeme být úžasní lovci, protože se s nimi dělíme o jídlo. Můžou nás brát jako spolupracujícího člena kooperace, která je výhodná. Na základě toho si k nám můžou vytvořit silnou citovou vazbu. Pokud to takhle funguje, je to skvělé,“ konstatuje znalkyně kočičí duše Klára Nevečeřalová. |
To je ale častý důvod, ne?
Ano. Vždycky říkám: A proč si myslíte, že kočka potřebuje méně vašeho času než pes? Odpověď: No protože bychom se psem museli chodit třikrát denně ven. No výborně. To, že s kočkou nejdu ven, přece neznamená, že se jí nebudu věnovat a hrát si s ní.
Pokud si kočky týden nevšimnete a pak chcete, aby se k vám tulila a mazlila se, s největší pravděpodobností vás poškrábe a pokouše, protože má v sobě spoustu energie. Bude si s vámi chtít hrát, bude vás chtít lovit. Zatímco kočka, které denně věnujete hodinu a půl času, kdy si s ní pohrajete, bude spokojená, protože ukojí svůj lovecký pud a nebude vymýšlet kraviny na váš úkor.
Říká se, že psi za několik posledních desetiletí prošli obrovskou proměnou, protože s nimi komunikujeme, polidšťujeme je. Je to tak i u koček?
Myslím, že kočky celkově oproti psům udělaly mnohem větší skok. Dřív se braly jako zvířátko, které pomáhá lovit myši a jiné škůdce, ale lidé je nechávali žít svým životem. Nyní nad nimi přemýšlejí, uvědomují si, že mají daleko větší potenciál. Ten rozdíl je nejen mentální, ale týká se i počtu plemen. Kočky se začaly pořádně šlechtit až na počátku devatenáctého století. To je podle mě obrovský skok. Pes takovým neprošel, protože byl mnohem déle cíleně šlechtěn, aby byl naším společníkem. Zatímco kočka byla donedávna spíš samorost.
V čem spočívá vaše práce nejčastěji? O čem se s vámi zájemci chtějí radit?
Lidé jsou dost často překvapeni, že se kočka projevuje přirozeně. Mnozí si mysleli, že bude jen tak ležet na gauči a spát. Většina případů, které v domácnostech řeším, spočívá v tom, že kočka do lidí kouše, čurá jim doma a nenechá je v noci vyspat.
Klára Nevečeřalová
|
Co tím naznačuje?
Že kočka kouše, je přesně to, o čem jsme mluvily na začátku. Lidé se kočkám často málo věnují, takže kočka si pak z člověka udělá kořist. Jde si s ním hrát, ale tak, že to člověk nepochopí. Někdy ale kočka může kousat, protože jí něco bolí a neví, jak nám to má říct.
Co znamená čurání v bytě?
Někdy kočka močí ze stresu nebo kvůli zdravotním potížím, ale nejčastěji jde o teritoriální chování. Kočka vidí nebo cítí psa nebo jinou kočku, pach třeba jen prolétl škvírou mezi dveřmi, a ona začne čurat na boty. Brání si tím svůj prostor.
A když budí lidi v noci ze spaní?
Jednak to souvisí s tím, že nemá dost vyžití, jednak s tím, že je soumračné a noční zvíře. Má opačný denní cyklus než my. Když jsme v práci, spinká. Když přijdeme domů, očekává akci. Jenže my jí akci nedáme. Výsledkem je, že nám ve tři ráno skáče po hlavě. To jsou tři problémy, které řeším skoro denně.
Vrcholným projevem kočičí lásky je olizování  V nedávném Rozstřelu prozradila kočičí expertka Klára Nevečeřalová řadu dalších zajímavostí ze života domácích koček. |
Co s tím?
Absolutně ignorovat. To jediné na kočku platí. Když na ni lidé řvou, tahají ji za kůži nebo jsou na ni jakkoli oškliví, je to pro ni sice negativní, ale je to pozornost, o kterou jí jde. Když na ni zařvete, je to pro ni ve finále odměna a podpoříte ji v jejím chování.
Jak často se na vás někdo obrací s žádostí o radu a pomoc?
Mám minimálně jednu, většinou dvě až tři konzultace denně včetně víkendů.
Tolik?
Lidé mají s kočkami opravdu velké problémy. Jsou poškrábaní a pokousaní. Pokud jde o agresi, nejdřív se dívám na ruce a podle toho odhaduji, o jak vážný problém jde. Když má člověk jen povrchové škrábance, je to hra. Když vidím podlitiny, modřiny a hluboké kousance, často to znamená, že kočka chce člověka vysloveně zabít.
S tím se opravdu setkáváte?
Ano, ten vztah je často nekompatibilní nebo narušený. Musím přijít na to, co je špatně, a naučit lidi s kočkou komunikovat. Někdy jde i o to, že kočka je ve špatném zdravotním stavu, něco ji bolí, a tak to dává najevo.
Je o vaše rady větší zájem poté, co jste se stala známou v televizním pořadu Kočka není pes?
Televize je ohromná reklama. Kontaktuje mě teď mnohem víc lidí. Dřív lidé k problému přistupovali takhle: Mám kočku, která zlobí, tak se s tím musím smířit. Ten pořad pomohl k tomu, že nyní chtějí vědět, jak na to, aby kočka nezlobila. To je velký posun. Někteří lidé si myslí, že naše televizní příběhy jsou nahrané. Tak ty bych ráda vyvedla z omylu. Když mě kočka sekne, je to opravdu moje krev. Když se něco podaří, máme opravdu radost a ty emoce nejsou hrané. Jsou to moje klasické konzultace, které dělám v domácnostech, jen s tím rozdílem, že mám kolem sebe kameramany a režiséra.
Podívejte se například na úžasnou proměnu agresivní britky v mazlivou kočku z poslední řady pořadu Kočka není pes:
24. března 2019 |
Nakolik by kočka měla člověka poslouchat? Má umět přijít na přivolání jako pes?
Mnozí lidé mají zažito, že kočky jsou samorosty, které nejde nic naučit. Já jsem zastánce názoru, že kočky se mají vychovávat. Rozdíl mezi kočkou a psem je však takový, že pes vás poslechne třeba i na základě strachu. Ale kočka se vás nikdy nebojí. Naučit ji poslouchat je dobré, i když žije v domácnosti. Moje kočka skočila na sporák a popálila si pacičky. Kdyby v té době uměla povel nesmíš, který už teď umí, ušetřila bych ji té bolesti. Jenže já tehdy už jen viděla, jak péruje na nožičkách a skáče na plotnu, kde si seškvařila ťapičku.
Umí většina koček poslouchat povely?
Většinou přijdu do domácnosti a slyším, že kočka pořád leze na stůl, i když ví, že tam nesmí. A jak ví, ptám se, že tam nesmí? Majitel: No pořád jí to říkám. Člověk si však musí vytvořit určitý slovník, kterému kočka bude rozumět. Je to složitý proces, který stojí spoustu času. Bohužel ne každý ten čas chce věnovat.
Proč se říká, že kočky jsou falešné?
Proč by měly být falešné? Tomu se vždycky směju. Já tedy nevím, ale když je moje kočka naštvaná, sekne mětlapkou. Když je smutná, tak je prostě smutná. Když je veselá, hraje si. Když mluvím s kamarádkou a jasně vidím, že ji něco trápí, zeptám se, co ji trápí, a ona řekne, že nic. Tak mi řekněte, kdo je falešný. Kočky, tedy zvířata, rozhodně falešná nejsou. Naopak jsou neuvěřitelně čitelná. Jen si člověk musí najít čas a chuť naučit se zvířátko vnímat, vidět signály, které nám dává.
Jak tedy vznikl mýtus o falešných kočkách?
Kočka z našeho pohledu může působit sobecky. Mluvím tedy o pracovních kočkách, o době, kdy kočky ještě nebyly mazlíčkové . Kočka přišla domů, když se chtěla nažrat a vyspat. Pak táhla pryč. Z toho si lidé možná odvodili, že když po nich něco chce, vtírá se. Když to dostane, už ji nezajímají. A označili to za faleš.
Co mýtus, že kočka by neměla být v domácnosti, kde je malé dítě? Jsou i pověry, že kočka mimino zalehne a udusí.
Ano, ten mýtus se drží dodnes. Těhotné ženy se hromadně zbavují koček. Bojí se toxoplazmózy, což je onemocnění, které, když se jím těhotná žena nakazí, může plod i zabít. Ale to se netýká koček, které žijí v bytech. Ty se nemají kde nakazit. To už se člověk nakazí toxoplazmózou spíš z neumyté zeleniny nebo špatně tepelně upraveného masa.
A zalehnutí je opravdu komické. V dřívějších dobách se nevědělo nic o syndromu náhlého úmrtí dítěte. Kočka má velmi dobré instinkty. Když se stalo, že miminko umřelo, kočka to cítila a stávalo se, že ho přišla zahřívat, chtěla mu pomoct. Pak přišla maminka, viděla kočku na mrtvém miminku a jako první ji napadlo, že kočka zabila dítě. K tomu ale jedním dechem dodávám, že zvíře s malým dítětem nikdy nesmíte nechat samotné.
Mají kočičí hračky smysl?Točí se kolem potřeb a zábavy pro kočky stejný byznys jako kolem psů? Do čeho? Takže ty sestavy škrabadel a prolézaček a další zábavné pomůcky z obchodů s potřebami pro zvířata kočky opravdu potřebují? Není to jen byznys? |
To je teď hodně diskutované téma, tak povídejte...
Nikdy nevíte, co malé dítě napadne. I nejhodnější kočka nebo pes, když jim dítě nechtěně ublíží, můžou zaútočit. A když kočka dítěti rozdrápne oko, není to legrace. Když do rodiny s kočkou přibude miminko, je třeba to hlídat. Ty různé mýty jsou ale často jen záminky, aby se člověk zbavil kočky, když má dítě nebo když už ho kočka nebaví. Výsledkem je, že útulky mají stop stav, jak jsou přeplněné.
Opravdu?
Kočky jsou neuvěřitelně přemnožené. Jestli se s tím nezačne něco dělat, skončíme tady jako v Řecku. Po ulicích se budou potulovat gangy zdivočelých koček, budou se nám snažit dostat do zahrad, krást jídlo. A nezapomínejme, že kočka má na rozdíl od psa nejen zuby, ale i drápy. Taková tlupa divokých koček na ulici není žádná legrace.
Počkejte, vy, milovnice koček, líčíte scény přímo hororové.
Zejména na vesnici převládá názor, že by se kočky neměly kastrovat. Prý to není přirozené, naopak kočka by si měla prožít, jaké to je, mít koťátka. Kočky volně běhají. A teď počítejme. Kočka může mít dvakrát ročně koťata. Ve vrhu jich je pět až šest. Takže jedna zplodí během roku dvanáct koťat, ta už za půl roku mají další koťata, přičemž ta původní kočka má taky další.
Koček přibývá geometrickou řadou. Chápu argumenty proti kastracím, ale výsledkem je, že kočky z podzimních vrhů umírají v zimě na ulici, protože útulky jsou přeplněné. Lidé si myslí, že je fajn mít koťátka, ale pak už se nestarají, jaký osud je čeká. Podle mého názoru by už do toho měl zasáhnout stát a vytvořit kvalitní kastrační program.
Překvapila vás nějaká kočka, ke které jste byla pozvána?
Například ta, která mi před časem takhle prokousla prst. Podívejte. Byla miloučká. Kousala mě něžně. Pak se z ničeho nic zakousla pořádně. Tak ta mě tedy překvapila hodně. Ve třetí sérii pořadu Kočka není pes mě překvapil kříženec bengálské kočky jménem Čikýn. Neuvěřitelný zabiják v rodině, kde bylo půlroční miminko. Když jsem se tam po čase vrátila, byl z něj pohodový mazlíček. Až jsem z toho měla slzy na krajíčku.
Co bylo za tou proměnou?
Vyřešili jsme to. Já přišla na to, co ho trápilo, a majitelé si s ním dali obrovskou práci. Záleželo jim na něm. S půlročním miminkem, které zabírá veškerý čas, zvládli udělat ze zabijáckého kocoura mazlíčka. Za to mají můj obdiv. Zpočátku přitom opravdu nešlo o legraci. Paní měla zkrvavené ruce plné strupů, pod zadkem kousanec, u něho obrovské jelito.
Dá se vůbec kotě vybrat tak, aby s ním nebyly potíže?
Přikláním se ke slovům klasika s mírnou obměnou: Kočka je jako bonboniéra, nikdy nevíte, co ochutnáte. U koček z útulku nebo z ulice nevíte, jaký byl tatínek, maminka. Někteří lidé jsou pak jejich temperamentem tak zaskočeni, že je jdou vrátit. Na druhé straně je to hezká loterie.
Podléhají kočičí plemena módním trendům podobně jako psi?
To je těžké. Někdo je nadšený z plemene sphynx, to jsou ty holé kočky. Někomu připadají odporné. Psa si lidé spíš vybírají i podle vlastností, jaké to či ono plemeno má, u koček hlavně podle toho, jak se jim líbí.
Dá se podle plemene předem poznat, co budou vyvádět?
Například bengálky jsou z devadesáti devíti procent stromové, ale může se mezi nimi vyskytnout torpédo, které je stromové i křovinové zároveň. Naopak peršanky se často drží při zemi. Ale když jde o nevybouřeného puberťáka, může vám klidně skákat po policích.
Aha. Jak jste se vůbec k této práci dostala?
Vystudovala jsem obor chovatelství exotických zvířat a pak jsem pracovala v zoologické zahradě v oddělení tréninku zvířat. Byla jsem pejskař, ale v té době jsem našla koťátko. Mělo všechna problémová chování, které si dovedeme představit. Buď mě v noci kousalo, nebo čuralo po bytě, případně mordovalo našeho pětatřicetikilového briarda. Tak jsem se začala pídit, proč to dělá. Začala jsem si psát se zahraničními odborníky na kočky, četla odbornou literaturu. Kamarádi se postupně divili, jak je možné, že je z mého zabijáka hodná kočka. A protože měli podobné problémy, chtěli poradit. Postupně se na mě obraceli kamarádi kamarádů i cizí lidé a já si to vzala jako brigádu k zaměstnání. Časem se to stalo regulérní prací na plný úvazek.
Co to obnáší?
Mám obrovské štěstí, že manžel pracuje se mnou. Dokonce odešel ze své práce, aby mi mohl pomáhat. Stará se o domácnost, o našeho syna, vyřizuje objednávky, má na starosti náš e-shop s potřebami pro kočky, dělá mi šoféra. Všechno vyřídí a pak mi jen sdělí, kde a v kolik mám být. Nevím, co bych bez něj dělala.
Je to skvělá práce?
Úžasná. Kontaktuje mě hodně mladých lidí. Píší, že se jim moje práce moc líbí a že by ji v budoucnu chtěli dělat. Cítím z nich ostych, obavy, že je budu brát jako konkurenci. Ale je to naopak. Čím víc nás bude, tím lépe. Každá kočka potřebuje svého psychologa.
