Zvykejte kočky i psy, že odcházíte z domova, radí Nevečeřalová i Desenský

  • 10
Trávíme teď hodně času doma, přesto bychom měli zvykat své čtyřnohé mazlíčky, že také mohou zůstávat sami. Jinak můžeme jim i sobě zadělat na podobné problémy, které řešil sobotní premiérový díl pořadu Kočka není pes s kočičí psycholožkou Klárou Nevečeřalovou a znalcem psí duše Rudolfem Desenským.

Postarší úzkostlivá kočka Sisinka žije se svou druhou majitelkou v centru Prahy. Paní Petra se jí ujala, když byla dlouhosrstá kočka v podstatě opuštěna předchozí majitelkou kvůli novému vztahu. Nový partner kočky nesnášel, tak byla Sisi najednou sama zavřena dlouhé dny v bytě, jen čas od času se za ní zastavili, aby pokryli její potřeby.

Sisi je přitom mazlivé zvíře, zvyklé na lidi od koťátka, a paní Petra, která je v invalidním důchodu a má dost času, se jí ráda ujala. Jenže kvůli zažitému traumatu Sisi nerada zůstává sama doma, ze strachu olizuje zeď, často zvrací a schovává se pod postelí. Nenechá si od své majitelky vystříhat dredy ani vyčesat srst. Dá se taková kočičí úzkostlivost vyléčit?

Už po měsíci je z utrápené Sisi mnohem spokojenější kočka. Stačilo, aby pochopila, že se ji majitelka nechystá opustit, a přestože odchází, vždycky se zase vrátí k ní domů.

Kočičí psycholožka Klára Nevečeřalová potvrdila, že za úzkostí této kočky je skutečně trauma zažité u předchozí majitelky. A poradila Petře, aby Sisi trénovala na odchody z bytu, které bude postupně protahovat doslova minutu po minutě. Aby kočku zvykala na to, že sice odchází, ale zase se vždycky vrátí. Zvracení by měla omezit pasta z maltózy, která kočce pomůže vylízané chlupy zpracovat tak, aby tolik nezvracela.

Paní Petra za měsíc dokázala neuvěřitelné a Klára u ní našla kočku natolik spokojenou, že si začala sama pořádně pečovat o dlouhou srst, takže žádné vystřihávání dredů není potřeba. Paní Petra ji poctivým trénováním odchodů skutečně dokázala přesvědčit, že ji neopustí. A zvracení vylízaných chlupů se díky maltózové pastě výrazně omezilo.

Čárlí jen potřeboval nového pána a pevné vedení

„Jsem pro Čárlího jen provianťák, pořád mu chybí páníček,“ popsala Rudolfovi Desenskému trápení se čtyřletým King Charles Španělem paní Irena z pražských Řeporyjí. Když jí zemřel manžel, který si Čárlího piplal od štěňátka, pejsek brzy zjistil, že s jeho ženou může velmi úspěšně manipulovat. A začal ji trápit při každém odchodu z domova.

Paní Irena líčí panu Desenskému svoje trable a hledají spolu cestu, jak z toho ven.

Paní Irena už je v důchodu, takže s Čárlím tráví většinu času v bytě, ale přece jen potřebuje občas odejít. Jenže tehdy jí doslova závislý Čárlí brání v odchodu z bytu vlastním tělem. Poté úpěnlivě štěká a škrábě na dveře, které raději nechala oplechovat. Navíc paní Irenu neposlouchá, nereaguje na její povely a štěkáním upozorňuje na každý zvuk z venku.

Rudolf Desenský je přesvědčen, že Čárlí není žádný úzkostlivý chudinka, jen využívá situace, že si s ním paní Irena neví moc rady. Na povely a dohled nad jejich dodržováním tu byl její muž. Proto jí Ruda poradí, aby si na Čárlího pořídila jednoduché delší vodítko, přes nejž pejska naučí zcela základní povely. Třeba zůstat na místě, když odchází z bytu. Také jí poradil, jak ho naučit přivolání, aby ho měla pod kontrolou.

Navíc se čtyřletý pes plný energie potřebuje vyběhat, na což paní v důchodu moc nestačí. Proto je potřeba Čárlímu najít ty správné, tedy vychované psí kamarády; s těmi se vyběhá a bude pak doma klidnější.

I paní Irena si vzala rady psího psychologa k srdci a vyplatilo se. Naučila se pejska lépe ovládat a Čárlí je díky vymezeným mantinelům i spokojenější. Ovšem hledat pro něj vhodné psí kamarády je zvlášť v současnosti pro starou paní těžší. Tak jí vypomohla rodina a příbuzní berou Čárlího večer vyběhat s jejich border kólií. I to je super.