Ke zvířatům si vytváříme vazby srovnatelné s těmi, které máme se svou rodinou, přáteli, partnerem. Vnímáme je jako inteligentní bytosti, které může trápit bolest, mohou truchlit i se bát, mají své zájmy a preference. Problém nastává ve chvíli, když nám nedochází, že kočka vidí věci jinak než člověk. Své o tom ví kočičí behavioristka Kateřina Štiblická, která ve své každodenní praxi problémové chování koček řeší.
Chováme se k mazlíčkům skutečně jako k lidem?
Ano. Třeba už George S. Romanes v knížce Animal Intelligence z roku 1886 napsal, že kočce přináší potěšení, když mučí bezbrannou kořist. Jistě, kdyby si takto s polomrtvou myší pohrával člověk, prostě bychom ho označili za sadistu – a asi bychom se nespletli. Kočka se jen snaží prodloužit si pro ni tak cenný lov a někdy kořist třeba i zmást tím, že poodejde, a jakmile se kořist rozeběhne, znova po ní skočí…
Pohodu kočky přímo ovlivňuje kvalita vazby s „jejím“ člověkem a to, zda je v jejím životě bezpečnou a konzistentní jednotkou.
