Rozehřáté slunečními paprsky se vydávají za potravou, a tou je pro většinu u nás žijících ještěrek hmyz, pavouci nebo obtížní slimáci. Slunce pak dodává ještěrkám i potřebnou energii k páření, které se odehrává už během březnových slunečních dní. Jak běží život u naší nejběžnější ještěrky?
V dlouhé noře, kterou si sama vyhrabala, přečkává ještěrka obecná zimu. Někdy bývá v noře sama, ale není nic výjimečného, že se ponoří do hibernace v páru. Za slunečných jarních dní ovšem nastává čas dát život nové generaci.
Ještěrky se po procitnutí vysvlékají ze své šupinaté kůže a barevně zářící teritoriální samci ještěrky obecné se pouštějí do boje o svou vyvolenou. Pokud se objeví rival, snaží se jej zastrašit. Dávají na odiv své výrazné zbarvení, stavějí se z boku, aby ukázali svou velikost. Když ani to nepomůže, začnou kolem vetřelce kroužit s otevřenou tlamou ve snaze zakousnout se do něj.
Ještěrky obecné jsou nejaktivnější za teplých slunečných dní. Na svou potravu, i létající hmyz, umí trpělivě čekat.
V březnu se ještěrky páří, na konci června nakladou bílá kožovitá vajíčka. Z těch se za dva měsíce líhnou mláďata.
Dominantní samečci jsou výrazně zbarvení, mají zelené boky, hnědý hřbet a dorůstají délky až 22 centimetrů. Slabší samci naopak časem blednou.
Koncem června pak samička naklade až patnáct bílých, kožovitých vajíček. Místo pro nakládku si pečlivě vybírá. Musí být suché a prosluněné. Buď je to kyprá půda nebo písek. Vajíčka starostlivě zahrabe, a tím její mateřské povinnosti vlastně končí. Koncem srpna se malé ještěrky derou na svět.
Opravdová zelená krasavice
Naší největší a nejkrásnější ještěrkou je ještěrka zelená, která působí až exoticky. Samci jsou velcí fešáci: kromě zářivě zeleného těla mají hrdlo zbarvené až do tyrkysova a opravdu statný samec může měřit klidně i čtyřicet centimetrů. Samičky jsou drobnější, nenápadnější a hrdélko mají až bělavé.
V nejteplejších oblastech republiky lze potkat ještěrku zelenou, exoticky vyhlížející krasavici.
Domovem této ještěrky jsou suché, prosluněné stráně, ale i smíšený nebo listnatý les. Na horách ji nepotkáte, vyskytuje se u nás jen v těch nejteplejších oblastech. Její jídelníček se skládá z hmyzu, především larev a žížal, ale také z drobných plazů. Její loveckou strategií je taktéž trpělivé vyčkávání, přitom dokáže umně ulovit i letící hmyz.
Ne, slepýš opravdu není had
Dalším známým zástupcem našich ještěrkovitých je slepýš křehký. Neprávem v lidech vzbuzuje opovržení a často i strach, jelikož jej nezřídka považují za hada. Není to samozřejmě pravda.
Slepýš křehký umí vaši zahradu zbavovat i slimáků, byl by nesmysl chtít se ho zbavit. Není to had, na kostře má zakrnělé končetiny. Navíc je ze zákona chráněný jako silně ohrožený druh.
Slepýš se od hadů liší zejména tím, že má pohyblivá víčka a nedokáže se stočit do klubka. Jeho zakrnělé končetiny jsou patrné pouze na kostře.
Slepýš je ovšem na rozdíl od ještěrek nejaktivnější za soumraku a v noci. Přes den se skrývá buď v zemi nebo pod kameny či kusy dřeva. Pokud ale zemi svlaží déšť, vylézá kvůli potravě i ve dne.
I slepýše byste si měli na zahradě považovat. Kromě hmyzu, slimáků nebo mnohonožek se totiž živí i housenkami motýlů, které pěstitelé vidí na svých záhonech opravdu neradi.
Navíc bývá věrný svému stanovišti, takže na vašem pozemku může pobývat i několik let. Když se blíží zima, slepýš hledá úkryt k hibernaci. Často mu poslouží nora vyhrabaná hlodavci, kam zalézá do hloubky až jednoho metru. Není nikterak výjimečné, že v takovém úkrytu přezimují až desítky jedinců.
