Nebydleli jsme tenkrát v žádném penzionu, ale u skutečných horalů, blízko lesa, na úplné samotě. Na túry jsme vycházeli už za úsvitu a vraceli se se stmíváním. Večery byly teplé, takže jsme obvykle sedávali s našimi hostiteli po večeři na lavičkách před domem. Občas si k nám přisedl i otec majitele, věkem už stařík. Pukal fajfku, občas něco přidal k dobru, obvykle nějakou zábavnou historku z mládí.
Ten večer, o kterém chci psát, jsme však zůstali ve stavení. Prohlížel jsem si fotografie, které visely různě po stěnách. Potom jsem se posadil do rozložitého ušáku, šlo na mě spaní. Rodiče seděli u stolu, probírali plány na další den. Stařík, spolu se svou nerozlučnou fajfkou, se postavil k oknu blízko mě a tiše si prohlížel nebe plné hvězd.
O vlcích ví své filmař Václav Chaloupek. „Nejsou agresivní,“ říká:
14. května 2015 |
Vtom něco chlupatého proběhlo těsně kolem křesla a otřelo se mi o ruku, kterou jsem měl svěšenou přes opěradlo. Nadskočil jsem.
„Sakra, myslel jsem si, že to je vlk,“ rozesmál jsem se a pohladil po hlavě Drába, ovčáckého psa.
Vlk ve stavení? Nesmysl. Ani na dohled by nepřišel,“ zamručel starý horal. „Jsou to chytré bestie, které se člověku vyhýbají. Navíc, teď je těžké nějakého potkat, ale po válce jich tady v okolí běhalo hodně,“ pokýval hlavou. „Velcí, divocí, dokonce i do vesnice občas přicházeli. A jaké peníze dávali za jejich chycení na úřadě, to byste koukali…“
„Peníze za vlka?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Jsou přece chránění.“
„Tehdy, panáčku, to bylo úplně jinak,“ stařík se usmál. „Byla to škodná, která se rozlezla po lese… Já sám jsem na nich chtěl pár korun vydělat, ale vzali mě místo toho za katr.“
„To jako do vězení?“ zajímal jsem se, oči vykulené, div mi nevypadly z důlků.
Desatero nástrah české přírody. Aneb kdo se bojí, nesmí do lesa |
„Ne hned do vězení,“ obořil se horal. „Do vazby, víš? A to jenom na několik hodin, potom jsem musel zaplatit tučnou pokutu. Místo abych dostal odměnu, byl jsem ještě tratný.“
„Moment, moment, pane hospodáři, já to asi nějak nechápu,“ vložila se do hovoru moje máma. „Chytil jste vlka a místo toho, aby vám dali vypsanou odměnu, jste platil pokutu?“
„Přesně tak,“ přitakal starý a začal vyprávět. „Víte, jak to chodilo po válce? Nic nebylo, ani obchody, ani pití v obchodech, všechno jenom na lístky… Alkohol nikde žádný, a jak se objevil, byl tak drahý, až to bylo smutné,“ usmál se a rodiče pokývali hlavami. „No, tak holt skoro v každé chalupě dělali pálenku.“
„Domácí slivovice?“ zeptal se táta. „Spíš kalvádos,“ rozesmála se máma. „Ale nepřerušuj pána, Patriku.“ „No však říkám, že pálenku,“ starý pokýval hlavou. „Jenomže to bylo nelegální a mohlo se za to jít do vězení. Ale my jsme byli chytří, destilačku a ty různé konvičky a baňky jsme schovávali ve stodole pod senem, aby nebylo nic cítit.“
„A z čeho jste to vyráběli?“ doptával se táta a díval se na starého muže s podezřelým zájmem v očích. Zato máma se zakabonila. Bylo jí jasné, že dnešní historka nebude zrovna moc výchovná, ale naštěstí mě neodehnala.
Proč se v Česku znovu nenaučíte žít s vlky? ptá se slovenský ochranář |
„Mělo to být přece vyprávění o vlcích, a ne o pálence,“ zkusila protestovat, jenže starý muž zvedl ruku a prohlásil: „Dobře, mladá paní, nebojte se, bude i o vlcích.“ A věnoval se hlavně mně a tátovi. „Z jablek a hrušek se to dělalo,“ mrkl šibalsky. Pak pokouřil z fajfky, zatímco my jsme mu viseli na rtech.
„No to víte, ovoce se urodilo hodně a bylo třeba ho zpracovat. To vám řeknu, tehdy byla výborná pálenka! A jak jsme to slili, tak jsme zbytky, co zůstaly, vynesli až do samého rohu zahrady, tam k lesu, že je zakopeme. Ale že jsme trošku ten kalvádos koštovali, tak nám to v hlavě šumělo. Kde by se nám chtělo něco zakopávat! Hodili jsme zbytky pod strom, zakryli je troškou listí a bylo hotovo,“ zmlkl.
„No a co bylo dál?“ zeptal jsem se. „Jsi netrpělivý jako všechny děti,“ stařík se usmál. „Dál to bylo tak, že ráno mě žena vytáhla z postele, oči navrch hlavy. Zato mě se hlava pořád ještě docela motala,“ zahihňal se.
Opravdu žijí i v Česku. Dopravní značka „Pozor, los!“ u nás chybí, říká ochranář |
„A kde je nějaký vlk?“ skočila mu máma do řeči. „Protože pořád mluvíte akorát o alkoholu…“
„Ten vlk spal tam na zahradě pod stromem, opilý, jak zákon káže, protože jsme nechali otevřená zadní vrátka směrem k lesu a on se nažral zbytků z pálení. Manželka nařídila, ať to vyřeším, a jak žena řekne, tak se musí udělat. To se myslím ani léty nezměnilo,“ zasmál se.
Vlk byl dříve škodnou, dnes je chráněnýPodle informací Národního zemědělského muzea byla v Československu po 2. světové válce za odchyt a odstřel vlka vyplácena finanční odměna, tzv. zástřelné, která v průběhu 50. až 70. let 20. století činila až 2 tisíce Kčs. Vyplácení zástřelného bylo ukončeno v roce 1973. Po roce 1974 získal vlk postupně celoroční ochranu. Dnes je chráněn podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a stát poskytuje finanční kompenzace za škody způsobené vlky na hospodářských zvířatech. |
„Byl jsem pořád ještě trochu omámený a moc mi to nemyslelo, měl jsem před očima jenom ten lístek, co visel na úřadě ve vesnici. Ten o odměně za každého vlka. Přiblížil jsem se ke zvířeti, ani hlavu nezvedlo. Nevím, co to do mě vjelo, popadl jsem obojek a řetěz, vlkovi ho nasadil a přivázal ho ke stromu. Hned potom jsem vyrazil na stanici, aby si pro něj přijela bezpečnost a vyplatili mi odměnu.“
„No páni, to jste musel mít odvahu, když jste se k divokému zvířeti přiblížil na dosah ruky,“ vydechl jsem. „A nebál jste se, že se z toho řetězu třeba utrhne?“
„Tehdy, to jsem se nebál,“ stařík maličko vypjal hruď. „Ale máš pravdu, kluku. Jak jsme se strážníky přijeli k nám domů, vlk vyl a lítal kolem stromu, kam až mu to řetěz dovolil. Sám jsem dostal strach. Tenkrát byla jiná doba, asi je vám jasné, jak to divoké zvíře dopadlo,“ nakrčil čelo.
KVÍZ: Kdopak se nám to tu procházel? Poznáte zvířata podle stop? |
„No a odměna?“ odváděla máma pozornost od citlivého tématu. „Žádná nebyla, milostivá paní. Z vlka to bylo cítit jako z palírny. Strážníci se ani nemuseli ptát, jak se vlk objevil na naší zahradě, protože zbytky z pálení pořád ležely pod stromem.“
„Sakra,“ vydechl jsem a moji rodiče se rozesmáli. „A tak mě teda vzali do vazby, musel jsem zaplatit dost velkou pokutu. A jako přídavek jsem doma dostal ještě od manželky,“ opět mávl rukou. „Škoda mluvit… Ojoj, škoda mluvit…“
„No tak to se vám ta domácí pálenka moc nevyplatila,“ řekla máma, nejspíš šťastná, že v příběhu našla aspoň nějaké ponaučení.
„Ovšemže nevyplatila!“ vykřikl stařík naštvaně. „Protože mi tenkrát zabavili všechny flašky i tu schovanou destilačku, kterou našli pod senem, takže mi nezůstalo zhola nic.“
„Ale máte alespoň satisfakci, že jste chytil vlka na vodítko, to je hodně dobrá práce,“ utěšoval ho táta. „To ano, mám,“ bafal starý z fajfky.
Pamatuju si, že mě tu noc pronásledovali vlci ve snech a po zbytek dovolené jsem se s trhnutím otáčel, kdykoli to v lese zašustilo. Poprvé v životě jsem si taky uvědomil, jak se doba umí změnit, a stačí jí k tomu jenom pár generací. Dřív musela být hodně divoká, když bylo normální, že vesničané stříleli vlky za odměnu, zatímco dneska jde o chráněná zvířata, na která chodíme koukat do zoologické. Jsem zvědavý, co ve stáří budu dětem vyprávět já.
Vlka bychom se měli přestat bát, je to rodinný typ, uklidňuje stopařka |
