Hrabáči kapští (Orycteropus afer) pocházejí z Afriky a vzhledem k jejich zvláštnímu vzezření byli zoologové strašně dlouho v rozpacích, kam je vůbec příbuzensky zařadit, proto mají nakonec svůj vlastní samostatný řád: hrabáči.
Bizarní protáhlý čenich i ostré dlouhé drápy mají své opodstatnění, hrabáč má prostě tělo maximálně přizpůsobené svému hmyzožravému způsobu života. Konkrétně se hrabáči specializují na termity a mravence (podobně jako jihoameričtí mravenečníci, více o nich zde).
Na poměrně velkém robustním těle sedí malá hlava s protáhlým čenichem opatřeným dlouhým jazykem, což jim dovoluje pohodlně vylizovat chodbičky termitišť. Velké tenké a blanité uši připomínající zaječí slechy jim zase umožňují registrovat - hlavně v noci - každé šustnutí.
A proč hrabáč? Tohle výmluvné jméno získali jednoznačně proto, že velmi dobře hrabou, a to nejen kvůli získání potravy. V Africe si vyhrabávají i podzemní nory, ve kterých přes den spí. A vyhrabat nebo nebo dokonce roztrhat takové termitiště, které si svou tvrdostí nezadá s betonem, by nebyli schopni bez velmi dlouhých a silných drápů, jakými jsou opatřeny jejich končetiny.
Přes den musíte mít štěstí, abyste hrabáče viděli vzhůru
Hrabáči jsou noční zvířata. „Ve svém přirozeném prostředí v noci nachodí spoustu kilometrů, protože je v jejich zájmu najít a vybrat co nejvíc termitišť, aby měli dostatečný přísun potravy bohaté na proteiny. Udává se, že jsou za noc schopni spořádat 30 až 50 tisíc mravenců, nikdy ovšem mraveniště nebo terminiště nevyjídají celá, aby si nezničili svůj zdroj potravy,“ vysvětluje kurátorka Barbora Dobiášová z pražské zoo.
Celodenní jubilejní slavnostV neděli 28. září pražská zoo oslaví celodenním programem své 83. narozeniny. Chybět nebudou zaměstnanci v dobových kostýmech či stylový hudební doprovod Sester Havelkových a Miloše Wichterleho. 11:00 Slavnostní zahájení a předání nejvyššího ocenění prezidenta Mongolska za záchranu koní Převalského (Vzdělávací centrum) 12:00 Vzpomínka na plukovníka Jana Vlasáka a odhalení interaktivní sochy Jana Gebauera (Gočárovy domy) 15:00 Křest knihy Žirafa na pondělí s Ivanou Chýlkovou (Africký dům) |
Teprve nad ránem se hrabáči vracejí zpět do své nory, aby v ní nadcházející den opět strávili spaním. Tento režim tedy pochopitelně mají i v pražské zoo, což pro návštěvníky není ideální. Aby si je ale mohli kdykoliv prohlédnout alespoň spící, mají svou improvizovanou noru otevřenou směrem k prosklené stěně návštěvnického prostoru.
„V našich podmínkách je během dne alespoň jednou budíme pro návštěvníky, aby vůbec měli možnost pozorovat, jak se takový hrabáč vlastně krmí,“ popisuje kurátorka poté, co Draca s Kvídou probudila a nasypala jim moučné červy do krmítka imitujícího prostor termitiště, abychom mohli krmení natočit pro naše čtenáře.
Pravidelné krmení hrabáčů v Zoo Praha každou sobotu a neděli v 10:00. |
„Jinak naši hrabáči zhruba po osmé hodině ranní uléhají a budí se kolem sedmé osmé večer. Takže tak dvanáct hodin prospí a přibližně stejně dlouhou dobu bývají aktivní,“ konstatuje Bára.
Pár už se páří. Snad se brzy ukáže, zda úspěšně
Hrabáči chovaní v zoo působí jako milá společenská zvířata, v přírodě jsou to ovšem spíše samotáři, kteří se potkávají s ostatními jedinci svého druhu víceméně náhodně, nebo za účelem páření. Jinak má každý hrabáč svoji vlastní noru, kde „bydlí“ pouze sám, popřípadě matka s mládětem.
Pražská zoo - u nás momentálně jediná, která hrabáče chová - má krásný mladý chovný pár, který žil donedávna pohromadě ještě s jednou starší samicí Pietou. Ta odchovala zatím poslední v Praze narozené mládě (více čtěte zde). Vzhledem k věku už ale potřebuje svůj klid, takže si zaslouží vlastní výběh v zázemí.
Do Kvídy (9) s Dracem (6) chovatelé vkládají velké naděje na odchov mláděte.
Ovšem do téměř šestiletého samce Draca (55 kg) a devítileté samice přezdívané Kvída (45 kg, oficiálně se jmenuje Quote), z nichž ani jeden zatím žádného potomka nemá, pražští chovatelé nyní vkládají velké naděje. „Kvída a Draco spolu velice dobře vycházejí. A nejenže se tolerují, naopak si společnost dalšího hrabáče vzájemně užívají. Nepotřebují totiž mezi sebou bojovat o potravu, té dostávají dost, takže si navzájem nejsou konkurencí,“ konstatuje Dobiášová.
Páření není podle kurátorky úplně jednoduché u hrabáčů pozorovat, protože jde o zvířata aktivní v noci. „Navíc je jejich páření v podstatě událostí jedné jediné noci, takže jako chovatelé můžeme pouze registrovat zvýšený zájem samce o samici. Že páření proběhlo, nám ale prozrazují tzv. pářící mozoly, které samici na hřbetě vznikly od toho, jak ji samec při páření držel,“ prozrazuje výmluvná vodítka. Pokud by Kvída zabřezla, mohou v Praze očekávat narození jednoho jediného mláděte, protože hrabáči jich nikdy víc nemají (jak obtížné je hrabáče odchovat, čtěte zde).
Ačkoliv v Africe se hrabáč zatím vyskytuje relativně hojně, v zoologických zahradách vzácný je. „Na celém světě se jich v zahradách chová přes sedmdesát, z toho 45 v Evropě. Proto je obtížné hrabáče nejen získat do chovu, ale i odchovat. Už proto, že jak dospělci, tak mláďata, mají specifické nároky na krmení. Takže když se odchov podaří, je to pokaždé úžasná událost,“ doufá mladá kurátorka.
