Podle některých jde o stejné plemeno, staří gruzínští chovatelé mluví raději o plemenech dvou, protože právě ta „přírodnost“ znamená jiný charakter a hlavně jiný fyzický i psychický vývoj – tarty dozrávají pomaleji.
Tarty proto zůstává vyrovnaným psem, i když k cizím lidem je „zlobný“ – neplést, prosím, se zlý. Zlobnost je přece jen trochu jiná vlastnost, kdy si pes samostatně, tvrdě a nekompromisně řeší přesně to, co má a v intenzitě přesně takové, jaká je třeba.
Gruzíni často vyprávějí, že pokud potkáte přímo na Kavkaze tarty, můžete si je i pohladit. Pokud ale není jimi hlídané stádo ovcí nebo krav v dohledu.
Jakmile se dostanete do teritoria, které už hlídá a nenecháte si zlobnýma očima a vrčením vysvětlit, že je dobré zařadit zpátečku. Ten samý pes, kterého jste si předtím mohli pohladit, s vámi nehezky zatočí.
A teď si představte, že se rozhodnete vzít takového psa na výlety do hor v Česku nebo na Slovensku, kdy občas jedete lanovkou, místy vám stojí v cestě lávky nebo řetězy a tak trochu to připomíná ferraty. A hlavně, kde místy potkáte hodně lidí.
My to zkusili, tarty je pes z hor a proto do hor patří. S námi sice nehlídá ovce, zato hlídá nás.
Jak tarty pokořil Tatry
Zpočátku jsme zkoušeli výlety v Krkonoších. Přes Kozí Hřbety na Luční boudu a Výrovku. Nebo na Dvoračky, Kotelními jámami na Mísečky a zpět na naši chalupu ve Stromkovicích. Tyhle výlety zvládal v pohodě Guli Chekhuri – náš čtvrtý Kavkazský pastevecký pes.
 |
Tak jsme zkusili Malou Fatru. Jeden z výletů byl Dolními Janošíkovými dierami, kde si Guli vyzkoušel cestu po lávkách, na Kolibu, tam byl zasloužený odpočinek a poté jsme se rozdělili, manžel Petr pokračoval do Horních dier a já s Gulim to obešla, přeci jen už tam bylo dost žebříků. Nakonec nás čekal výstup na Malý Rozsutec, kde jsme s Gulim působili dost nepatřičně.
Nahoru jsme mu museli jednou pomoci, bohužel bylo hodně lidí a chodilo se v obou směrech, tak nebyl moc čas ho nechat rozkoukat. Ale výhled z Rozsutce za to stál. Cesta dolů byla mnohem náročnější, po deštích byla vyplavená, pomocné lano místy moc nedrželo a stupně, co měly zabraňovat erozi, nebyly.
Gulimu se pomohlo jen na dvou místech, kde ho manžel přenesl, jinak to zvládl naprosto v pohodě. Díky výstupu na Rozsutec nás pak poznávali v dalších dnech – často jsme slyšeli – „Jé, to je ten pes, co byl na Rozsutci“.
Zkusili jsme také Guliho v lanovce – jeli jsme z Vrátné na Chleb, vystoupali na Velký Kriváň a pak hřebenovkou šli přes Chleb, Hromové až na Poluďňový Gruň a následoval prudký sestup na chatu na Grúni. Nebo údajně odpočinkový výlet přes Tiesňavy na Sokolie, kde nás čekalo překonání žebříku a několik řetězů.
Malá Fatra nás přesvědčila, že Guli hory zvládá a tak jsme vyrazili do Tater.
A co je větší výzva než dostat jednoho tarty do lanovky? Dostat tam dva a do jedné kabinky. Zvládli jsme, jen si k nám už nikdo další nechtěl přisednout. Vyrazili jsme totiž na výlet i s Guliho sestrou Vardi.
Tarty pokořili Tatry. Alespoň ty Nízké – vystoupali jsme na Ďumbier, na vrcholu byl symbolický přípitek gruzínským koňakem. Cesta dolů byla náročná na kolena (naše, psi v pohodě).
Pátý den v Tatrách jsem děkovala za to, že se k nám Guli dostal. To není pes, to je gruzínský kamzík. Co ten s přehledem vylezl naprosto na pohodu, já měla mnohem větší problém.
Z Tater na Stezku Českem
Letos do slovenských hor nevyrazíme – zkusíme s Gulim populární Stezku Českem. Část třetí etapy jsme si už vyzkoušeli, jen jsem zjistila, že potřebuji nové vybavení. Samonafukovací karimatka, která se v noci vypustí není moc dobrá, zvláště v noci, kdy začne sněžit.
Takže v červenci hurá na první etapu. První zkouška bude pro nás i pro Guliho cesta vlakem, která z Liberce do Aše trvá šest hodin. Držte nám palce.
Musím říct, že gruzínský tarty je na túry velice dobrý společník, náročné výlety zvládá velice dobře, jediné na co je potřeba si dávat pozor, je jeho nedůvěřivost k cizím lidem a tendence nás chránit, obzvláště, když s ním jdu sama.
Bez problémů míjí cizí lidi, pokud si mě nevšímají, ale pokud bych se chtěla například nechat vyfotit na svůj telefon, musím se nejdříve domluvit, jak to provést, aby neměl tendenci mě chránit a nepokoušel se dotyčného zahnat. Prostě neustále předvídat, co by se mohlo stát. Ale mnohonásobně vám to vrátí.
Návrat do rodné krajiny
Guli Chekhuri, syn Akbarash, prvního importovaného zástupce plemene do Česka, vnuk Akbara, pravnuk Bučiho, který bojoval v daleké Kachetii s vlky a potomek slavného gruzínského psa Piráta. Náš splněný sen a neohrožený strážce, který nás nenechá usnout na vavřínech a stále zkouší naši předvídavost.
Majiteli a chovateli kavkazáků jsme již dvacet let, ale mám pocit, že všichni naši dosavadní psi nás v podstatě připravovali na Guliho. Nabat vyrovnaný, Sara rychle vznětlivá, kdy před útokem varovala pouze změnou pohledu a Hagrid zase věčný smíšek, který klamal vzhledem a během chvilky se změnil v obranáře.
A teď Guli, mazel, který často rozdává zlé pohledy, ale za svou rodinu by položil život. Stoprocentně uznává jen jednoho pána a my ostatní k němu tak musíme přistupovat.
Pohodář, který vystřelí jak chřestýš, pokud překročíte hranici a pokud vám to nedojde napoprvé a pokračujete dál, ještě přitvrdí. Parťák, který s námi dává výlety po horách, protože hory má v krvi.
Pes, který by už mohl dávno převálcovat našeho kavkazího dědouška Hagrida, ale pokud může, důchodci ustoupí a zbytečně nevyvolává konflikt. Prostě pes s čistou hlavou.
Pokud to jednou vyjde, chceme ho vzít do jeho rodné země a do hor, z kterých pochází jeho předci.
