Už odmalička jsem si chtěl pořídit nějakého domácího mazlíčka, ale můj otec byl vždycky proti. Všichni jsme ho poslouchali na slovo, takže ani máma se nenechala obměkčit.
„Mami, budu toho psa venčit, slibuju!“
„Víš, co řekl tatínek.“
„Ale on nemá rád zvířata!“
„Zkrátka si myslí, že nepatří do bytu.“
V osmnácti letech jsem se rozhodl, že už si můžu začít dělat, co chci. Řádně opečováván matkou doma ve svém pokoji, samozřejmě. Pořídil jsem si fretku, a protože rodiče do mého království téměř nikdy nevkročili, měl jsem v plánu ji utajit.
Tchoř jako mazlíček. Fretka je svéhlavé zvířátko s vlastním názorem |
Dostala jméno Filomena a já měl konečně k učení a procházkám nějakého parťáka. Kamarádi si mysleli, že jsem se trochu zbláznil, ale kdo nezná dobře fretky, neví o nich spoustu zajímavých věcí. Jsou to inteligentní a krásná zvířata, umí být čistotná a hravá a věrná svému páníčkovi.
Kouzlo fretky tkvělo v tom, že jsem ji mohl i venčit. Na vodítko si zvykla rychle, a protože bydlíme u velkého lesoparku, mohl jsem ji brát na zajímavá místa a včas se vyhnout zvědavým psům. Bral jsem ji i do lesa až k přehradě a fretka se pokaždé moc těšila, když jsem vzal do ruky vodítko.
Brit cestuje po světě s fretkou, zachránilo ho to zřejmě od sebevraždy |
Místo, kam nechtěla jít
Běhala rychle, hrabala, čmuchala, ale když jsme se blížili k jednomu místu, zavětřila a táhla mě opačnou stranou. Bylo to kus od cesty, co vedla na most. Přičítal jsem její strach vodě, ale bylo mi divné, že se vždy zastavila na úplně stejném místě. Kdybych se tam chtěl s ní přece jen vypravit, vzal bych ji do ruky a přenesl ji.
Ale zjistil jsem, že ani tak to nepůjde. Filomena, která byla naprosto mírumilovná, mě bolestivě kousla do ruky, a kdybych neměl v ruce vodítko, pelášila by pryč bez jediného ohlédnutí. Časem jsem si zvykl, že tím směrem chodit nemůžeme, a jen někdy jsem zkoušel štěstí, jestli si to nerozmyslela. Za mostem byl totiž mechový les, který by se jí určitě líbil.
Po nějaké době mi došlo, že o fretce moje maminka ví, protože jsem našel v kleci slupku od jablka.
„To si myslíš, že ji není vůbec slyšet nebo cítit?“ usmála se na mě.
„A táta o tom ví?“
„Ten je hluchý jak poleno a nic necítí,“ smála se a mně se ulevilo. Nevím, jak bych řešil, kdyby chtěl táta Filomenu vyhodit. Jednou na ni ale přijde, tušil jsem.
Rus si ochočil krkavce, poslouchá prý na povel. Cizí lidi ovšem ohrožuje |
Okamžik, kdy mi zachránila život
Stalo se to týden poté, když jsem se celý zmoklý a vyděšený vrátil s fretkou z procházky. V lese jsem se rozloučil s kamarády, protože se blížila bouřka. Zvedal se obrovský vítr a na hlavu mi začaly kapat první těžké kapky skrz stromy. Popadl jsem Filomenu a chtěl si zkrátit cestu přes most. Jako obvykle se celá zapřela a začala mě kousat.
Vtom uhodil blesk do stromu kus přede mnou, přímo nad mostem. Byl to starý, obrovský suchý strom, a jak celý zaskřípal, zůstal jsem oněměle stát a sledoval, jak se široký kmen zřítil na most. Po ohlušujícím hromu a pádu nastalo hrobové ticho, dokonce i Filomena se přestala hýbat. Podíval jsem se do jejích očí. Tvářila se, jako by říkala: „Tak vidíš.“
Umí člověka rozpohybovat i vytáhnout z deprese. Vepříci, koně, psi i delfíni |
Doběhl jsem domů a nedával si v předsíni pozor, abych nepřišel do rány tátovi. Fretku jsem měl pod bundou, ona mi šikovně vyskočila a už pelášila zvědavě do obýváku přímo před otce, který se díval na zprávy. Máma tomu nasadila korunu, protože vykřikla: „Filomeno!“ A chytila ji do náruče.
Vešel jsem s hlavou svěšenou do pokoje, máma mi dala do ruky Filomenu se slovy, že si musím hned dát horký čaj, a táta mi podal suchý ručník. Dopadlo to tak, že jsem oběma u čaje vyprávěl, co se právě stalo, a tátu to dost zaujalo. Vzal si do ruky Filomenu a pravil: „Možná je to vážně inteligentní zvíře. Alespoň se dá říct, že ti zachránilo život.“
Od toho dne je Filomena členem domácnosti. A chodíme už i přes most, od té doby, co strom spadl, už se tam nebojí.
Zachránil topící se house. Vyrostlo v neodbytnou žárlivou partnerku |
