Máme aspoň někdy šanci poznat, co nám zvířata „říkají“?
Do jisté míry ano. Například hlas ohroženého dítěte je podobný zvuku, který vydávají mláďata jiných druhů savců. Když sele kvičí bolestí, okamžitě poznáme, že trpí a volá o pomoc. Určitou roli při porozumění hraje osobní zkušenost člověka, ale pokusy ukázaly, že na nouzové signály mláďat reagují stejně pohotově zkušené matky i mladí muži.
Ovšem fakt, že něčemu v komunikaci zvířat rozumíme, ještě neznamená, že stejně dobře „čteme“ všechny zvířecí signály. U různých druhů může totéž znamenat pravý opak. Například pes při agresivním chování vztyčí uši, podřízenost vyjadřuje sklopenými boltci. U koně je tomu opačně: Když hrozí, tiskne uši k hlavě, při submisi je zvedá.
Páry s jedním mládětem – například primáti – to nesou hůř než třeba prasnice, která při velkém počtu selat ani nepostřehne, že jedno chybí.
