Původním záměrem křížení nebylo vytvořit nové plemeno, ale zvýšit odolnost německých ovčáků sloužících na hranicích. Mělo to zcela praktické důvody. Ovčáci měli problémy s klouby a trpěli zejména v zimě, takže odcházeli do výslužby v sedmi letech i dříve. Křížení vlka a psa mělo tyto problémy vyřešit.
Proto vznikl v padesátých letech 20. století v československé armádě projekt, jehož cílem bylo vyšlechtit psa, který by měl vytrvalost, odolnost a smysly vlka, ale zároveň by byl poslušný a ovladatelný jako německý ovčák.
Vedení projektu se ujal Ing. Karel Hartl, jehož oddanost plemeni byla naprosto mimořádná a tvrdohlavost pověstná. První křížení proběhlo mezi německým ovčákem jménem Cézar z Březového háje a karpatskou vlčicí Britou. Ta pak dala ještě základ druhé linii po spojení s německým ovčákem Kurtem z Václavky. Třetí linie vznikla spojením vlka Arga a feny německého ovčáka Asty z SNB. V roce 1977 byla kříženka třetí generace Xela z Pohraniční stráže kryta vlkem Šarikem, který pak nakryl ještě fenu Urtu z Pohraniční stráže.
Poslední přilití krve vlka se uskutečnilo v roce 1983. Vlčice Lejdy ze Zoo Hluboká nad Vltavou dala vzniknout poslední linii nově šlechtěného plemene, otcem štěňat se stal německý ovčák Bojar von Schottenhof.
VIDEO: Československý vlčák dokáže převzít kontrolu i nad svým pánem |
Dále se již prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci a kříženci začali být označováni jako český vlčák. Samotné křížení nebylo snadné a provázely ho ztráty, protože vlčice německé ovčáky často zranila nebo zabila. Následovala další křížení s jinými německými ovčáky a vlky, první filiální generace se dál křížila s německými ovčáky.
Ztížené cestováníPři vývozu do zahraničí se mohou vyskytnout problémy. Některé státy vlčáky dále považují za vlčí křížence (chybně, je to plemeno uznané FCI), na tyto psy se proto mohou vztahovat různé restrikce. Potíže se vyskytly v USA a ve Skandinávii. |
Výsledky byly rozmanité – zatímco někteří kříženci si zachovali vzhled a povahu německých ovčáků, jiní byli zcela neovladatelní, těžko si zvykali na své psovody, byli velmi plaší a k výcviku prakticky nepoužitelní.
Přesto šlechtitelský program v šedesátých letech 20. století pokračoval, jen se přesunul na Slovensko, kde ho převzal mjr. František Rosík. Kříženci byli dál testováni na odolnost, vytrvalost, poslušnost a další vlastnosti a v roce 1982 byl československý vlčák uznán jako národní plemeno. V tomto období bylo plemeno standardizováno a začaly se organizovat první výstavy a soutěže. V té době také plemeno přešlo k civilním chovatelům. Vlčáci vzbuzovali velký zájem veřejnosti zejména proto, že svým vzhledem – a bohužel často i chováním – připomínali vlky.
Po rozpadu Československa se plemeno rozdělilo mezi Českou republiku a Slovensko. Obě země pokračovaly v chovu a propagaci plemene a v roce 1999 bylo plemeno oficiálně uznáno Mezinárodní kynologickou federací (FCI).
Vyšlechtěni k boji, populární pro vlčí vzhled
Charakteristika plemene: Československý vlčák je pes s výrazně vlčími rysy. Má silnou stavbu těla, výraznou vlčí masku, vztyčené uši a hustou srst. Kohoutková výška je od 60 cm u fen a 65 cm u psů. Plemeno je známé svou vytrvalostí, inteligencí a učenlivostí. Jsou to velmi aktivní psi, kteří vyžadují dostatek pohybu a psychické stimulace. Jsou také známí svou věrností a silnou vazbou na svého majitele.
Na cvičáku i na gauči: Původně byl československý vlčák vyšlechtěn pro vojenské účely, ale dnes je spíš domácím mazlíčkem. Je využitelný i pro výcvik, který je však o dost složitější než u vysloveně pracovních plemen. Vlčáci i potom, co se jejich povaha ustálila, vyžadují zkušeného majitele, který jim může poskytnout adekvátní výcvik a péči.
Vlčáci to mají těžké: Mnoho lidí si stále československé vlčáky kupuje především kvůli jejich vzhledu, je populární se s nimi fotografovat, hrají ve filmech jako dublové vlků, jejich vlčí image je jim zkrátka požehnáním i prokletím, protože speciálně toto plemeno vyžaduje stabilní domov a rozumného majitele s přirozenou autoritou. Rozhodně to není „pes za vysvědčení“.
Největší populace československého vlčáka je momentálně v Itálii, následuje Česká republika a Slovensko. V Itálii je vlčák vysloveně výstavním psem, dnešní vítězové soutěží často pocházejí právě odtud. Jejich původ je však v Čechách a Češi jsou také na vlčáky náležitě pyšní.
