Odkud pramení náš strach? Psychologové tvrdí, že pavouci v sobě spojují ty nejhorší představy, kterých se lidé odjakživa bojí.
Jednou z nich je nevypočitatelnost. Pavouci se mohou pohybovat do stran i vpřed, jejich pohyby jsou zdánlivě náhodné, velmi rychlé a pro člověka nepředvídatelné. Najednou se zkrátka vynoří vedle vás, aniž byste je byli schopni zachytit svým periferním viděním. Stejně tak tvar jejich těla. Lidé mají rádi oválné tvary a veselé barvy, proto se jim líbí třeba motýli a berušky. Zato pavouci jsou hranatí, černí a z těla jim trčí dlouhé nohy pod ostrými úhly.
Mohou za to geny?
Studie amerických vědců naznačuje, že ženy mají hrůzu z pavouků zakódovanou v genech. Což ostatně potvrzuje také statistika, která praví, že se ženy bojí pavouků nápadně častěji než muži. Stačí, když se kolem mihnou čtyři páry nožek, a žena zaječí čtyřikrát častěji než muž. Jednou z možných příčin je pradávné rozdělení rolí v prehistorické společnosti. Pravěcí muži se účastnili lovu a ženy zatím ochraňovaly potomky. Musely se tedy ostražitě vyhýbat tvorům, jako jsou jedovatí pavouci a hadi, kteří by jim mohli ublížit.
Jak se arachnofobie léčí
- Expoziční terapie, při které je pacient vystaven přítomnosti pavouka nebo se na něj musí určitou dobu dívat. Začíná se postupně a velmi pomalu, pacient by neměl zažít šok, na předmět vzbuzující strach si musí zvykat pozvolna. Pocit paniky a strachu by měl klesat a pavouk by časem neměl být tak velkou hrozbou.
- Terapie šokem: Alternativní způsob léčby, kdy místo postupného zvykání je pacient okamžitě postaven před daný problém, předmět nebo situaci, v tomto případě před živého pavouka.
- Sezení a pohovory s psychologem, který si s vámi bude o vašem strachu povídat, snažit se přijít na to, proč se ve vás zakořenil, a pokusí se ho s vámi řešit a překonávat jej.
- Některým pacientům jsou předepisována také antidepresiva.
Fóbie z pavouků se lze zbavit i na kurzu v Zoo Praha:
22. května 2013 |
Držte mi palce. Příběh Heleny (32)
Z pavouků jsem měla hrůzu už jako malá holka. Jakmile se kolem mě šustlo něco s osmi nohama, propadla jsem hysterii a prchala pryč. V životě jsem ale pavouka nezašlápla, i toho jsem se děsila. Představovala jsem si, jak se mi to ohavné tělíčko rozplácne na podrážce. Fuj! Ty boty bych pak na sebe už nikdy nevzala. To bych radši chodila naboso. Jen když o tom mluvím, běhá mi mráz po zádech. Rodiče i kamarádi se mi smáli a přesvědčovali mě o tom, že je to všechno nesmysl, ale já jsem si nemohla pomoct.
Vybavujuisi pár momentů, které pro mě znamenaly skutečné trauma, přestože to většině lidí může připadat jako naprostá banalita. Bylo to v sedmé třídě, kdy jsme koncem roku odjeli na školu v přírodě na Churáňov. Kluci vynášeli kufry z autobusu a já s kamarádkou jsme je rovnaly u vstupních dveří do hotelu.
Nevím, jak se to stalo, ale po chvilce jsem si všimla, že stojíme na malém prostoru mezi hradbami zavazadel a nemůžeme se hnout ani o krok. Přísahala bych, že to tenkrát kluci udělali schválně, aby nás tím pozlobili. To by ještě nebylo nic tak hrozného, kdyby jeden z nich neobjevil vedle cesty hnízdo pavouků, byli to sekáči, které jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Malinké kulaté tělíčko s dlouhýma plandajícíma nohama. Děs běs!! Ječely jsme jako sirény a mé tělo pohltila obrovská panika. Myslela jsem, že umřu hrůzou. Náhle jsem však ucítila, jak se mi podlamují nohy, před očima se mi udělalo černo a potom už si nic nepamatuji. Jen to, jak jsem se později probudila na ošetřovně. Kluci dostali třídní důtku a moje fóbie větší grády.
Od té doby jsem takhle omdlela ještě několikrát. Třeba na dovolené s rodiči, kdy jsem ležela na spodní palandě a shora se mi na obličej snášela na pavučině černá chlupatá potvora. Byla jsem jako paralyzovaná. Nemohla jsem se pohnout a nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Ze mdlob mě později probíral i manžel, když jsem omylem nabrala do ubrousku malého pavouka v domnění, že jde o nějakou nečistotu. Jakmile se mi oživlé „smítko“ v rukou zaškubalo, padla jsem k zemi doslova jako podťatá.
Tehdy jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Takhle prostě nejde žít. Šílet z každého pavouka, který mi přeběhne přes cestu, a týden nepoužívat koupelnu jenom proto, že se ve vaně usídlil pavouk a poblíž zrovna není nikdo, kdo by ho odtamtud vyhnal.
A tak jsem se rozhodla nastoupit na terapii. Vím, že je to běh na dlouhou trať, ale dělám pokroky. Momentálně jsem už schopná pozorovat pavouka za sklem v teráriu a nešílet u toho. Příští měsíc mě čeká další těžká zkouška. Ponesu si s sebou domů mrtvého pavouka v igelitovém sáčku, kterého si mám položit na noční stolek. Dost se toho bojím, ale zároveň vím, že všechno je to jenom v hlavě, a já už nechci být dál otrokem svých úzkostných představ. Tak mi, prosím, držte palce.
Konec nadějného románku. Příběh Ilony (36)
Strach z pavouků mě pronásleduje po celý život. Nejde jen o takový ten běžný nepříjemný pocit, který má při pohledu na ně většina lidí, já se děsím i obrázku v knížce. Komplikuje mi to spoustu věcí a často se kvůli tomu dostávám do trapných situací, které se druhým jen obtížně vysvětlují. Pracuji jako vychovatelka ve školní družině a nedávno jsem musela odejít ze třídy jenom proto, že v koši, který se nacházel čtyři metry ode mě, byl ve zmuchlaném papírovém sáčku mrtvý pavouk. To, že ředitel pro mě neměl pochopení, snad ani není třeba dodávat. Nedávno se mi ale přihodila mnohem horší věc.
S arachnofobií je to někdy těžké. Nikdy nevíte, kde na nějakého pavouka narazíte.
Začátkem zimy jsme si s přítelem vyjeli na týden do tyrolských Alp. Oba totiž velmi rádi lyžujeme. Měla to být naše první společná dovolená, na kterou jsme se oba moc těšili. Chodíme spolu necelý rok a týden v Rakousku měl otestovat náš vztah. Jela jsem tam plná nadějí a růžových představ. Byla jsem až po uši zamilovaná a absolutně jsem nepochybovala o tom, že jsem konečně našla toho pravého. Však už bylo načase. Biologické hodiny mi tikaly čím dál zběsileji a máti mě každý měsíc bombardovala dotazy typu, kdy už se konečně hodlám usadit, založit rodinu a žít jako „normální slušná“ ženská.
Prvních několik dní v pohádkové krajině majestátních ledovců a zasněžených údolí probíhalo naprosto idylicky. Užívali jsme si přírodu, lyžování, procházky, dobré jídlo i každovečerní relax ve vířivce. Prostě paráda! Připadala jsem si jako v ráji a měla jsem pocit, že nic nestojí v cestě mému štěstí. Až na to osudné odpoledne, kdy jsme čekali ve frontě na vlek a přede mnou se náhle objevil rozesmátý mladík, kterému zpod čepice vyčnívaly dlouhé tmavé dredy.
Objal se s přítelkyní, která mu držela místo, a dali se do veselého povídání. Zato ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Najednou jsem měla před očima jen ty jeho dredy, které se v mé fantazii proměnily v ohavné chlupaté nohy obří tarantule. Cítila jsem, jak ve mně narůstá panika, a nebyla jsem schopna tomu zabránit. Tělem mi střídavě projíždělo horko a chlad, srdce mi bušilo jako splašené, strašně jsem se potila a nemohla jsem se nadechnout. Když si přítel všiml, jak se tvářím, okamžitě mě popadl do náruče, posadil mě na zem a celý vyděšený zjišťoval, co se děje.
Když jsem to ze sebe konečně vysoukala, rozesmál se na celé kolo, až se lidé kolem začali ohlížet. Včetně toho „pavoučího mladíka“, který ochotně přispěchal na pomoc. Bohužel. Jak se totiž nade mnou naklonil, jeho dlouhé dredy se otřely o mou tvář... A to byl konec. Zařvala jsem jako na lesy, kopla jsem ho vší silou do holeně, shodila ze sebe lyže a utekla pryč. Zavřela jsem se na pokoji, padla do peřin a rozbrečela se.
Asi po hodině za mnou přišel přítel a začal si beze slova balit věci. Na otázku, co to má znamenat, jen procedil mezi zuby, že nehodlá svůj život spojit s někým, kdo se chová jako šílenec, a že jsem mu měla o své duševní chorobě říct. Zůstala jsem jako opařená. Já přece nejsem žádný blázen! Mám jen panický strach z pavouků.
Všechno vysvětlování ale bylo marné. Tím skončil náš nadějný románek. Je to už pár měsíců, ale pořád jsem se z toho nevzpamatovala. Bojím se, že zůstanu sama. A bojím se jít i na terapii. To bych prostě nedala, to vím jistě. Zbývá mi jen jediné řešení. Najít si někoho, kdo to má stejně a kdo bude mít pro mě pochopení.
