Držte mi palce. Příběh Heleny (32)
Z pavouků jsem měla hrůzu už jako malá holka. Jakmile se kolem mě šustlo něco s osmi nohama, propadla jsem hysterii a prchala pryč. V životě jsem ale pavouka nezašlápla, i toho jsem se děsila. Představovala jsem si, jak se mi to ohavné tělíčko rozplácne na podrážce. Fuj! Ty boty bych pak na sebe už nikdy nevzala. To bych radši chodila naboso. Jen když o tom mluvím, běhá mi mráz po zádech. Rodiče i kamarádi se mi smáli a přesvědčovali mě o tom, že je to všechno nesmysl, ale já jsem si nemohla pomoct.
Vybavujuisi pár momentů, které pro mě znamenaly skutečné trauma, přestože to většině lidí může připadat jako naprostá banalita. Bylo to v sedmé třídě, kdy jsme koncem roku odjeli na školu v přírodě na Churáňov. Kluci vynášeli kufry z autobusu a já s kamarádkou jsme je rovnaly u vstupních dveří do hotelu.
Nevím, jak se to stalo, ale po chvilce jsem si všimla, že stojíme na malém prostoru mezi hradbami zavazadel a nemůžeme se hnout ani o krok. Přísahala bych, že to tenkrát kluci udělali schválně, aby nás tím pozlobili. To by ještě nebylo nic tak hrozného, kdyby jeden z nich neobjevil vedle cesty hnízdo pavouků, byli to sekáči, které jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Malinké kulaté tělíčko s dlouhýma plandajícíma nohama. Děs běs!! Ječely jsme jako sirény a mé tělo pohltila obrovská panika. Myslela jsem, že umřu hrůzou. Náhle jsem však ucítila, jak se mi podlamují nohy, před očima se mi udělalo černo a potom už si nic nepamatuji. Jen to, jak jsem se později probudila na ošetřovně. Kluci dostali třídní důtku a moje fóbie větší grády.
Od té doby jsem takhle omdlela ještě několikrát. Třeba na dovolené s rodiči, kdy jsem ležela na spodní palandě a shora se mi na obličej snášela na pavučině černá chlupatá potvora. Byla jsem jako paralyzovaná. Nemohla jsem se pohnout a nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Ze mdlob mě později probíral i manžel, když jsem omylem nabrala do ubrousku malého pavouka v domnění, že jde o nějakou nečistotu. Jakmile se mi oživlé „smítko“ v rukou zaškubalo, padla jsem k zemi doslova jako podťatá.
Tehdy jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Takhle prostě nejde žít. Šílet z každého pavouka, který mi přeběhne přes cestu, a týden nepoužívat koupelnu jenom proto, že se ve vaně usídlil pavouk a poblíž zrovna není nikdo, kdo by ho odtamtud vyhnal.
A tak jsem se rozhodla nastoupit na terapii. Vím, že je to běh na dlouhou trať, ale dělám pokroky. Momentálně jsem už schopná pozorovat pavouka za sklem v teráriu a nešílet u toho. Příští měsíc mě čeká další těžká zkouška. Ponesu si s sebou domů mrtvého pavouka v igelitovém sáčku, kterého si mám položit na noční stolek. Dost se toho bojím, ale zároveň vím, že všechno je to jenom v hlavě, a já už nechci být dál otrokem svých úzkostných představ. Tak mi, prosím, držte palce.
