Místo plné hřibů konečně vykouzlilo úsměv na tváři revizorovi Gustavu Andělovi.
Na sklonku léta, kdy dny pomalu ztrácejí svůj žár a příroda se začíná halit do měkčích tónů s prvním barevným listím, nastává čas sběru hub. Lesy ožívají nejen barvami, ale i postavami v holínkách s košíky v ruce, které tiše našlapují mezi stromy a hledají svůj poklad.
Houbaření není pro Čechy pouze záliba, je to vášeň, která je zakořeněna hluboko v naší historii a dědí se z generace na generaci. První zmínky o houbách sahají daleko do minulosti. Už ve spisu Wintra z roku 1566 se holič ptá Pilátky: „Kde má muže?“ a dostává odpověď: „Šel na houby, tyť dobře platí.“
V 16. století se také houby poprvé objevují i v kuchařských knihách. Smažily se tehdy v rendlíku na másle či oleji, dusily na cibuli a podávaly s makovým mlékem, případně i s mandlovým. V měšťanských domácnostech se dokonce smetanová omáčka s hřiby barvila do zlatova vzácným šafránem. Chudí sušili zásoby hub na zimu. Pro ně byly součástí různých postních i obřadních jídel a na Vánoce se bez nich neobešel kuba, hubník či houbovec nebo valašská ščedračka. Sušené houby se také odváděly podobně jako daně vrchnosti.
VIDEO: Staročeský kuba, jídlo, na které se někde na Vánoce zapomnělo |
