Když na konci loňského listopadu Moja odcestovala do Španělska, byl to přesně rok, co se samice Bikira po příjezdu z Belfastu připojila k pražské gorilí skupině.
Pro gorily nížinné je celkem přirozené, že skupinu několikrát za život změní. Navíc se dokážou celý život učit. A v zoo po světě lze najít celou řadu goril, které se také musely vyrovnat s nejrůznějšími problémy a péči o mláďata se postupně naučily.
Bikira stále má reálnou šanci stát se dobrou matkou
A není nutné chodit daleko. Stačí se podívat na Bikiřinu matku Dafinu, která žije v Amsterodamu v rodině, jíž vládne Richardův bratr Akili. Podobně jako Bikira neměla ani Dafina příležitost odkoukat péči o mládě od jiné gorily.
Awaliho, své první mládě, i druhorozenou Bikiru tak prostě odložila na zem a nejevila o ně veliký zájem. Obě mláďata jí musela být po několika dnech odebrána kvůli dehydrataci.
Bikira strávila prvních šest týdnů v rodině svého ošetřovatele v Amsterodamu. Poté byla převezena do gorilí školky ve Stuttgartu, kde tehdy vyrůstala ve společnosti dalších uměle odchovaných goril.
Do zoo v Amsterodamu ale po nějaké době přišla samice Binti, která se mateřskému chování naučila ve své původní rodině. V roce 2007 úspěšně odchovala v Amsterodamu své první mládě a tento zážitek stačil Dafině k tomu, aby se i ona péči o mláďata naučila. Hned následujícího roku úspěšně odchovala svého dalšího potomka Daye a v 21 letech se z ní stala vzorná matka.
Dafina, která se o Bikiru jako o své druhorozené mládě nedokázala postarat.
Bikiřin nejmladší sourozenec Dayo, o kterého se samice Dafina už dokázala postarat sama.
Stejně jako ostatní lidoopi, nemají ani gorily mateřské chování vrozené, a samotný instinkt jim k péči o mládě nestačí. Potřebují mít možnost pozorovat péči o novorozeně u jiné samice ve skupině, pak její chování napodobí. Pro Bikiru tedy také bude ideální zažít nejprve porod jiné samice ve skupině.
Proto si musí počkat na další pozornost Richarda a další zabřeznutí a bere teď antikoncepci. Chovatelé doufají, že by Richard mohl opět nakrýt Kijivu (matku Moji, Tatua a Kiburiho) a díky ní by se snad mohla mateřskému chování naučit i Bikira. I kdyby se to ale nepovedlo, samotný klidný život v gorilí tlupě s přirozenou hierarchií, mezi mláďaty a různě starými gorilami, je pro ni vzhledem k jejímu dětství výhrou.
"I když je Bikira jiná než ostatní gorily, určitě si zaslouží šanci, kterou jí může nabídnout jen stabilní a harmonická skupina," komentuje současnou situaci v pavilonu Pavel Brandl. "Celý průběh jejího začleňování nás přesvědčil o tom, že nejen ona, ale celá rodina se dokázala s jejím příchodem úspěšně vyrovnat."
Bikira s Kiburim, jako jedna rodina. Bikira už z přímého kontaktu s mláďaty není tak nervózní.
Situace v pavilonu se už totiž stabilizovala natolik, že mláďata Tatu i Kiburi se občas sami pokoušejí Bikiru kontaktovat. Ona se ale do hry s nimi pouští opatrně. Ví, že snaha odkázat je do patřičných mezí, může vyvolat konflikt s ostatními.
"Podle mého názoru bude její začleňování ještě pokračovat. Pořád ještě jakékoliv její trochu drsnější chování vůči mláďatům vyvolává agresivní reakci ze strany ostatních goril. I když ze strany Bikiry většinou jde jenom o odstrčení příliš dotěrných samečků, ne o útok na ně," vysvětluje Vančatová.
Bikira je velmi inteligentní a současně konzervativníZa uplynulých 14 měsíců už chovatelé dokonale poznali Bikiřinu povahu. "Je velmi inteligentní, ale zároveň dost konzervativní a zvyká si pomalu," říká o ní chovatel Martin Vojáček. "I na nové lidi reaguje někdy až agresivně."    Bikira má nejen samotářskou povahu, ale protože ji odchovali lidé, občas se nechová z gorilího pohledu přirozeně. Někdy na ostatní samice i na Richarda poštěkává, což oni vnímají jako vyhrožování. Nebo začne při naznačeném útoku hlasitě ječet; a teprve to je skutečným a téměř spolehlivým spouštěčem útoku. Postupně se však učí, co není pro soužití ve skupině ideální, a útoky na ni řídnou. Přesto se sem tam nějaká bitka v pavilonu strhne i v budoucnu. Ruční vyřizování konfliktů je gorilám vlastní, přestože jsou to jinak velmi mírumilovná a klidná zvířata. Ale často už jde jen o pouhé naznačení útoku, spojené například s bušením do hrudi nebo úderem do skla. |
Rekapitulace připojení Bikiry k pražské skupině
Při svém příchodu Bikira působila na první pohled sebevědomě, přesto se ve skupině zařadila na poslední místo. To je ale u nově příchozích samic běžné. Do počátečních útoků se zapojili skoro všichni obyvatelé pavilonu, jen Richard ji zpočátku chránil před přílišnou agresivitou samic (článek s videem ZDE).
Později se s ní některé gorily zkoušely sblížit. Byly to ale většinou jen účelové pokusy. Například Shinda se k Bikiře chovala velmi přátelsky, když byla Bikira v říji, aby Richardovu pozornost strhla i na sebe (více ZDE). Pak se zase Moja snažila získat v Bikiře kamarádku, kterou postrádala.
Většinou se ale samice spíš snažily Bikiru omezovat a využívaly k tomu nejrůznější strategie. Poté, co Bikira zabřezla a přestala být pro Richarda sexuálně atraktivní, stalo se v pavilonu hlavním zdrojem napětí jídlo, především to v poledne. Dodnes se střídají dny, kdy si Bikira jídlo vezme, s těmi, kdy jí ostatní samice taktickým manévrováním zabrání si k mříži dojít.
Během své březosti se Bikira držela stranou, klidné dny trávila na parkosech nebo na schodech. S nikým se příliš nepřátelila a ostatní gorily si jí zdánlivě nevšímaly. Porod samotný běh života v pavilonu nijak výrazně neovlivnil, protože o svého potomka Bikira navzdory nadějím nejevila zájem, a tak malý Tano vyrůstá v gorilí školce ve Stuttgartu.
Zato odchod Moji se ukázal jako zásadní zlom i pro Bikiru. Gorilí rodina nesla odchod svého prvního mláděte velmi těžce a nevěnovala Bikiře tolik pozornosti. Ta toho chytře využila a zabrala si větší prostor: začala se více pohybovat po celém pavilonu a častěji si chodit pro oběd. Ubylo také důvodů k šarvátkám, protože Moja kvůli neustálému hledání svého místa ve skupině vyvolávala konflikty a provokovala. Moje to ostatní většinou tolerovali, ale Bikira to odnášela.
Zároveň se celá skupina stmelila; společný prožitek ztráty jednoho člena způsobil, že gorily teď víc drží pohromadě, což platí i pro Bikiru. I její oddělení v období po porodu (kdy se chovatelé snažili vrátit jí mládě) znamenalo pro Richarda a ostatní členy veliký stres. I když je Bikira samotářka, do skupiny už patří.
Z ložnic už Bikira většinou přichází spolu s ostatními gorilami.
I ve venkovním výběhu se během letní sezony Bikira držela stranou od ostatních.
Bikira si tak podobně jako v Belfastu našla svoje trvalé místo na posledním místě v hierarchii gorilí rodiny. Zdá se, že jí celkem vyhovuje, i když většinou doplatí na každou šarvátku. Před jejím příchodem na tom byla podobně Kamba; také si nechodila pro oběd a stejně jako Bikira se občas nechtěla vracet z ložnic. I v jejím případě to byla často mláďata, která si pro ni došla a mezi ostatní ji dovedla.
"Dnes už můžeme říci, že situace v pavilonu je stabilní. I když bychom si přáli, aby se Bikira s tlupou sžila ještě více," zhodnotil její situaci kurátor savců v pražské zoo Pavel Brandl. A dodal: "Bikira ale je a bude jiná. Jako gorila odchovaná lidmi vždycky bude mít určitý handicap. Záleží na ní, jestli bude schopná se ještě více učit, anebo jestli už dosáhla svého maxima."
