Moju začali ošetřovatelé od skupiny oddělovat minulý týden v pondělí ve chvíli, kdy všechny gorily přicházejí na snídani do ložnic, tedy okolo půl deváté ráno. Naštěstí všechno proběhlo v klidu, bez zbytečného stresu, protože se Moju podařilo s Kambou zavřít v jedné z ložnic a pak už jen Kambu pustili k ostatním do výběhu.
Oddělení proběhlo rychle a bez zbytečného stresu
"Oddělit Moju se podařilo rychle. Byli jsme moc rádi, protože jsme se snažili, aby to byl co nejmenší stres pro celou rodinu," řekli k tomu s úlevou chovatelka primátů z pražské zoo Gabriela Hervertová i kurátor chovu savců Pavel Brandl.
Nějakou chvíli – než chovatelé uklidili ložnici sousedící přímo s hlavním výběhem – pak Moja viděla na ostatní jen přes sklo. "To je volala, plakala a byla smutná, ale Richard si sedl u dveří, bručel na ni a uklidňoval ji," popsala první chvíle po oddělení Moji od skupiny ošetřovatelka. Jakmile ji ale pustili do ložnice s tzv. kontaktní stěnou, přes kterou pak Moja mohla s ostatními komunikovat, dotýkat se přes mříže a ležet vedle sebe, uklidnila se.
V úterý ráno Moju v zadní ložnici, kam ostatní gorily nevidí, uspali kvůli nutným zdravotním vyšetřením a přesunuli do transportní bedny. Pak ji probudili, veterinární lékař Roman Vodička se ujistil, že je naprosto v pořádku a za neustálého dohledu dvou ošetřovatelů, veterináře a kurátora savců se vydala na cestu za ženichem.
Ten se do ní podle španělských ošetřovatelů zamiloval hned první den, takže je vše na dobré cestě. Podrobnější informace a video k Mojině odletu minulý týden v úterý najdete v článku Gorilka Moja kvapem odjela do Španělska, cestou se v bedně vztekala. Jak se Moje momentálně daří, zjistíte zde.
Mediální smršť kolem Mojina odchodu zaujala i Jarka Nohavicu, který na své stránky hned 4. prosince vyvěsil popěvek Moja Moja s upozorněním, že v názvu nejde o překlep. "Je to jen písňový fejetonek nic neřešící a nic nereflektující. Slovní hříčka. Milá pýcha, že jsou od nás nejen nejhezčí baby, ale i gorily," napsal autor iDNES.cz.
Pražské gorily berou odchod Moji jako zradu ošetřovatelů
V pražském pavilonu však po Mojině odchodu zůstaly ostatní gorily jako opařené. Bylo to první mládě, které skupina odchovala, takže odchod dospělého mláděte ze skupiny ještě nezažily a neuměly si Mojino "zmizení" vysvětlit.
Bezprostředně po odjezdu Moji byly všechny gorily zaražené, tesknily a hledaly ji. "Ani ne tak její matka Kijivu, proto tu jsou teď důležití její další mláďata Tatu s Kiburim. Ale Shinda, jako vedoucí samice ve skupině, byla nervózní z toho, že nemá situaci pod kontrolou. Takže jakmile ošetřovatelé otevřeli do ložnic, vtrhla tam a prohledávala v ložnicích všechny kouty," popisuje chovatelka goril Iveta Beličáková, která se o pražskou skupinu stará už šest let.
Po dvou dnech už sice samice v Praze odchod Moji moc neřešily, přesto chovatelé pozorují změny. "Celá skupina se víc semkla, drží víc při sobě, pomáhají si navzájem, zapojují i Bikiru, která až doteď stála od dění ve skupině hodně stranou," popisuje Iveta. Vysvětlit si to lze tak, že odchod Moji otřásl důvěrou goril k jejich okolí, k chovatelům a ošetřovatelům.
Nejvíc tesknil Richard. Odvezli mu jeho "malou holčičku"
Jednoznačně nejhůře ale odjezd Moji prožíval její otec, gorilí samec Richard. "Tři dny nekomunikoval, nežral, byl apatický a víc polehával," popisuje chovatelka Iveta, jak silně Richard odchod Moji prožíval. Není divu, gorily ve skupině k sobě mají silné sociální vazby, podobně jako lidé v rodině.
Richard byl po odchodu Moji hodně smutný, už je to lepší...
"Jednoznačně tam jde o silný vztah otce k mláděti, k prvorozené dceři. Nikdy odchod mláděte nezažil, Moja byla prostě ve všem první. Proto ho to tak zasáhlo. A můžeme se jen domnívat, že tam mohl sehrát roli i pocit selhání, zoufalství z toho, že Moje oddělené od skupiny nemohl pomoci," popisuje Richardovo chování a hledá vysvětlení Iveta.
Richard byl dokonce první večer po odchodu Moji vystresován z událostí poslední doby (porod Bikiry, odchod Moji) natolik, že téměř bezdůvodně napadl nejstarší samici Kambu (ta stojí v hierarchii skupiny na nejnižší pozici) a způsobil jí zranění ruky. To už se naštěstí začalo hojit.
"Richard se normálně takhle nechová, naopak je hrozně hodný. Bylo to tedy nečekané, ale pochopit se to dá. Ventiloval svůj stres, což se v podobných situacích stává i lidem," rozumí Richardovu chování chovatelé, kteří mu jsou nejblíž. "Teď už se Richard naštěstí pomalu vrací ke svému normálnímu chování," říká s úlevou Iveta. Richard totiž sice vypadá jako drsňák s širokými rameny, ale je mnohem citlivější a zranitelnější než gorilí samice.
Ty berou věci pragmaticky. Vycházejí prostě ze situace, která nastala a podle toho se zařídily. Podobně jako mláďata. Tatu přišel o kamarádku pro svoje hry, které jako mládě potřebuje, tak dokonce úspěšně vyprovokoval k činu Bikiru. Osedlal si ji a ona ho teď vozí na zádech po pavilonu. Podívejte se:
I gorily žijící v zajetí mají svůj vlastní svět
Jakkoliv si to někdo může představovat jinak, osobní vazby mezi gorilami a ošetřovateli nejsou. "My jsme vlastně ze strany goril jen trpěni, protože se o ně staráme, ale žádné sociální vazby od nich k nám nevznikají. Mezi sebou je mají naopak velmi silné, což se po odchodu Moji výrazně projevilo," popisuje Iveta Beličáková.
Pozitivní na nové situaci je, že by změna v pražském pavilonu mohla pomoci samici Bikiře, která se celkem marně snaží zapadnout do skupiny od svého příchodu v loňském listopadu. Samice ji stále odmítaly mezi sebe přijmout, teď se ji naopak snaží do svého života zapojovat. Mohlo by jí to pomoci naučit se péči o mláďata A její příští těhotenství by pak třeba mohlo mít šťastnější rozuzlení.
Svoje první mládě narozené 8. listopadu Bikira odložila, neuměla se o ně postarat. Teď malý Tano vyrůstá v gorilí školce ve Stuttgartu, více zde.
