„Kontakt se všemi zvířaty je pro nás jako pro chovatele důležitý, s mláďaty dvojnásob. Není to o vytvoření nějaké závislosti, nebo jen o hraní si, ale o přípravě k potřebné spolupráci,“ vysvětluje kurátor primátů Zoo Praha Vít Lukáš, proč je každá komunikace mezi mláďaty a chovateli důležitá pro jejich další život v lidské péči.
Jde také o vytváření důvěry, která je pro vzájemnou spolupráci tak důležitá. Jen tak se pak může chovatelům podařit zvířata naučit to, co je potřeba, třeba i reagovat na tón hlasu. A právě Nuru chovatele hodně vyhledává, protože si nejen rád hraje, ale také má rád, když ho drbou na bradě, za ušima či na zádech.
Hra s chovateli je trénink |
Hravá chvilka, jakou si malý Nuru na videu užívá s chovatelem Davidem Valou, přitom není jen nevinnou přípravou na seriózní trénink, který chovatelé v podstatě denně provádějí s dospělými zvířaty. „Ona už i tato hra je pro mládě tréninkem. David například Nuruovi dává najevo, že ho nesmí kousat do ruky. To Nuru pořád ještě zkouší, protože je na to zvyklý při hře se svým starším bratrem Kiburim nebo i v kontaktu s jinými gorilami ze skupiny. Musí se ale naučit, že vůči chovatelům je to tabu,“ popisuje Lukáš.
Koneckonců i to, že chovatel gorilího samečka nechá, aby si přes mříž prohlédl jeho telefon, má svůj význam. „Potřebujeme, aby se gorily nebály různých neznámých předmětů, které může mít chovatel v ruce. Já je třeba zase občas nechám prohlížet si fotky na displeji fotoaparátu. Je to cvičení, které nám do budoucna může pomoci například při vyšetření ultrazvukem. Pokud zvíře člověku důvěřuje a spolupracuje, je pak možné takové vyšetření zvládnout bez uspání, což je pro něj samotné velký přínos,“ uvádí příklad kurátor.
A jsou tu i další důvody. Díky trénované vzájemné komunikaci lze například v případě potřeby zvíře navést do přepravního boxu, oddělit jednotlivce od skupiny, naučit je sedět na svém místě při krmení v zázemí (i proto, že každé zvíře má svůj lavor s krmením a svoji přesnou dávku) či naučit podat z expozice předměty, které tam nepatří. To se ovšem netýká větví, takže jejich donášku chovatelé ignorují.
„Pětiletý Kiburi už nám například umí vracet prázdné kelímky od jogurtů. Už pochopil, že když nám přes mříže předá to, co chceme, dostane odměnu. Dokonce už to došlo tak daleko, že se občas snaží někomu nějaký kelímek ukrást, aby měl víc,“ konstatuje kurátor, že sameček už se naučil to, co dříve samice hnané vidinou sladké odměny prováděly jemu.
