Zatímco ekologové promýšlejí vztahy mezi jednotlivými živočišnými druhy a důsledky jejich vybíjení, místní obyvatelé uvažují jinak.
"Ve jménu Alláha!" vykřikuje prodavačka a ostrým řezem odděluje hlavu žáby od trupu. Živočich odchycený v indonéských bažinách hemžících se komáry skončí na stole s bělostným ubrusem v některé módní restauraci v Paříži, píše agentura AFP.
Indonésie je největším světovým vývozcem žab a dodává 80 procent těchto zvířátek do Evropy. Podle odhadů však je domácí spotřeba dvakrát až sedmkrát vyšší než export, protože Indonésané žáby rovněž milují.
Ekologové varují, že tímto tempem může být žabí populace brzy zdecimována. "Obáváme se, aby žáby takto nevymizely," varuje Sandra Altherrová z německé organizace Pro Wildlife, která loni zveřejnila poplašnou zprávu o této situaci.
Francie lov zakázala, Indonésie se chopila příležitosti
Francie, která ročně zkonzumuje 80 milionů žab, reagovala na podobné nebezpečí už v roce 1980 tím, že zakázala jejich odchytávání pro komerční účely. Koncem 80. let zakázaly lov žab také Indie a Bangladéš.
Indonésie se tak chopila příležitosti. Na obrovském souostroví s rovníkovým podnebím, kde se žáby lovily už dlouho, je rovněž s oblibou konzumují, zejména významná indonéská menšina čínského původu.
Muslimská většina nad pojídáním žab ohrnuje nos, neboť věří, že zvíře je "harám", tedy koránem zakázáno.
Pro místní je to normální
Pro Sri Mulyaniovou, jednačtyřicetiletou prodavačku žab, to je přímo požehnání. Časně zrána na trhu v Bogoru nedaleko Jakarty strhává kůži žab, noří prsty do slizkého masa a vyjímá vnitřnosti a takto vykuchané žáby hází na hromadu.
"Když se mi z toho zvedá žaludek, myslím na peníze, které si vydělám," říká. Prodavačka a její manžel Suwanto, jenž žáby chytá, si denně vydělají v přepočtu až 870 Kč. To je úplné jmění, jestliže si uvědomíme, že minimální měsíční mzda v Jakartě je v přepočtu kolem 4 250 Kč.
"Žáby chytám od roku 1992," uvádí Suwanto, který má stejně jako mnoho Indonésanů jen jedno jméno. "Můj otec je také chytal." Osmačtyřicetiletý Suwanto nemusí chodit daleko, aby si vydělal na svůj chléb. Za jeho domem se do ztracena rozkládají rýžová pole a močály. Každý večer, když se již dosti setmí, vychází se skupinou přátel na lov.
S bosýma nohama v bahně se muži pohybují pomalu a potichu, aby svou kořist nevyplašili. Mdlé světlo jejich hornické svítilny jen nepatrně osvětluje okolí, ale jejich oči již přivykly tmě a snadno zvířata odhalí. Během několika okamžiků pochytají desítky žab v místech, kde by nezkušené oko nevidělo nic jiného než bahno. Když se po půlnoci vracejí domů, mají dohromady 50 až 70 kilogramů žab. A tak je to každou noc.
Podle Indonésanů jsou místní žabí stehýnka delikatesou. "Žijí v přírodě, jako biokuřata. Jejich chuť nemá sobě rovné," libuje si například sedmatřicetiletý Indočíňan Ferdian Čang, který přichází každé ráno nakupovat na trh v Bogoru, aby zásobil žabími stehýnky svou restauraci, kde tento pokrm patří mezi speciality.
