Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: ČTK

Musíme se vrátit k přírodě a pěstovat potraviny pro obživu, říká Cílek

  • 32
Výkyvy počasí jsou v posledních letech stále častější a rady si s tím nevědí ani přední odborníci celého světa. Podle českého geologa Václava Cílka přitom bude ještě hůř. Během několika desetiletí bude dál ubývat nejen využitelné vody, ale skončí i dnes samozřejmý potravinový blahobyt.

„Podobné jevy se začaly ve velké míře objevovat už před pětadvaceti lety, tehdy je však téměř nikdo nebral vážně. Spojovaly se do souvislosti s globálním oteplováním, které část politiků, jako například bývalý český president Klaus či americký vůdce Trump, označovali jako výsledek propagační kampaně,“ popisuje Václav Cílek z Geologického ústavu Akademie věd ČR.

Dnes je jisté, že se klima opravdu změnilo. Kdysi jasně ohraničené roční doby už není možné brát za bernou minci. Nyní je běžné, že sněží i v africkém Tunisku, a naopak v prosinci se na Špicberkách chodí v tričku s krátkým rukávem.

Kde vzít potraviny

Přitom už v současnosti existuje hodně varovných signálů, které však téměř nikdo nebere vážně. „Je jisté, že se svět dostává posledních deset let do problémů se zdroji. Existuje taková svatá trojice: energetika, voda a potraviny. Ono to většinou zatím nikoho moc nezajímá. Jak energetika, tak i ceny potravin jsou držené poměrně nízko, takže jsou pro lidi dostupné, protože je nadvýroba, ale jen několik málo procent,“ říká Václav Cílek.

„Předpokládá se, že někdy kolem roku 2040 bude potřeba zhruba o 30 procent víc potravin. Je to tím, že se zvyšuje koupěschopnost obyvatel na celém světě. Čeká se teď na první známky nedostatku, které nastartují cenový šok. Určitě si pamatujete na paniku s máslem z roku 2017, kdy nebylo jen drahé, ale dokonce fyzicky dostupné,“ vzpomínal Cílek. Totéž se stávalo i u jiné produkce, třeba u rýže (takto se bojuje o povolení GMO rýže).

Už tehdy se vědělo, že plynule roste spotřeba potravin, ale zároveň kvůli klimatickým změnám dochází k výpadkům produkce, zatím jenom k malým, v objemu jednoho nebo dvou procent světové produkce. 

„Můžete mít lepší techniku nebo hnojiva, ale větší růst než nějakých pět procent neuděláte, spíš nějaká dvě procenta ztratíte kvůli změnám klimatu. Určitá naděje je v rezervách půdy v Africe, ale na druhou stranu nemá takový potenciál, protože tam půda obsahuje velmi málo organických látek, takže se velmi brzy vyčerpává,“ upozorňuje Cílek.

Podle jeho názoru by bylo řešením spíš soustředit se na omezení plýtvání potravinami. Pokud by se kolem roku 2020 vyhazovalo okolo 20 % procent potravin, tak je tu docela velký prostor v této oblasti (průzkum o plýtvání potravinami v restauracích). 

Problém je podle Cílka v tom, že lidé, kteří se v této oblasti neorientují, si toho nejsou vědomi. A dokud si to nezažijí na vlastní kůži, nevšimnou si toho. K obrovskému plýtvání překvapivě docházelo i v rozvojových zemích, kde velkou část úrody sežerou škůdci nebo zplesniví. Ale obecně je možné říci, že systém jako celek má rezervy.

Dalším elementem, který se přidává do komplexní problematiky, je voda. Studie, které podle Cílka hodnotily dostupnost vody pro 500 evropských měst odhadovaly, že zásadním je rok 2025, a opravdu velké problémy nastanou kolem roku 2040. Už v roce 2017 nastaly velké potíže například v Itálii v Římě (o suchu v Římě čtěte zde) a předtím v Barceloně ve Španělsku.

Cestou je začít šetřit

Lze předpokládat, že dojde k situaci, že někde potraviny opravdu začnou docházet. My jako Česká republika sice začínáme pociťovat sucho, ale jiné oblasti to pociťují daleko více. Například celý střední východ, severní Indie, Pákistán nebo severní oblasti Číny. Podobně je na tom i Nigérie, která je na tom s lidnatostí jako polovina Evropské unie.

Výhled podle Cílka spočívá v tom, že se v globální ekonomice čeká na nějaký šok, který nás donutí se více starat o hospodaření s potravinami. Vychází to například i z toho, jak nebývalým tempem pokračuje v celém vyspělém světě zastavování úrodné půdy a jak pokračuje eroze toho zbytku.

„Žijeme dluhovou mentalitou. Jedni odkládají manželství, druzí si půjčují víc, než můžou splácet, a další víc kácejí, než sázejí. Vidím v tom postupné narůstání chronických problémů, které, když překročí nějakou hranici stability, tak se to začne sypat,“ tvrdí Cílek.

„Je to vidět třeba na rakouském zemědělství, které více staví na prodeji ze dvora. Sice zemědělec vydělá méně peněz a je jasné, že produkty vypěstované při tomto druhu hospodaření budou vždy dražší, ale podle mého názoru nás skokové zvýšení cen čeká tak i tak,“ prorokuje Václav Cílek.

Zahrádka pro vlastní záchranu

Václav Cílek predikuje, jak to může vypadat za dvacet let. „Naplní se spíše ty pesimističtější představy. Část úrodné půdy bude už tak vyčerpaná, že velkosériovým podnikatelům nedá takové výnosy, aby se jim vyplatilo na ní cokoliv pěstovat,“ předpovídá. 

Po počátečních pokusech prodat půdu Číňanům a dalším zemím, které už od počátku tisíciletí začaly skupovat půdu po celém světě, od Ukrajiny až po africké země, tyto snahy zkrachovaly. „Občas se to i provalilo, možná si vzpomenete, jak kvůli tomu padla vláda na Madagaskaru, když chtěla  pronajmout jihokorejskému koncernu polovinu úrodné půdy na sto let,“ připomíná Cílek. Ale tyto vlivy pocítili například i na Islandu.

To je politicky velmi citlivé, proto se velké vydrancované plochy prodávají nebo pronajímají místním malým farmářům. Vláda přispívá na rozvoj tohoto podnikání, protože je velmi drahé dát vyčerpanou půdu znovu „do kondice“. Trvá mnoho let, kdy je třeba půdu obdělávat a snažit se do ní dostat organický život, tedy nastolit rovnováhu.

Funguje to nejen na globální úrovni, ale můžeme to vidět i kolem sebe. Za poslední roky se vyčlenila obrovská skupina lidí, která se rozloučila s většinovou společností a začala se navracet k půdě. A začínají uvědomovat, že si civilizace začala pod sebou tak trochu podřezávat větev.

Příkladem mohou být lidé, kteří se i ve městech chtějí navrátit ke kořenům a na dvorcích a prostorech mezi bytovými domy začínají pěstovat zeleninu v komunitních zahradách (například zde), o kterých ví, že nebyly pokřiveny chemií, a tak vědí, co jedí. A stejně tak je vidět, jak se oživuje zájem o zahrádkaření.

Proto je pochopitelný trend postupně se stěhovat z města do vesnic. Přispívá tomu i fakt, že pobývat v místě zaměstnání nedává stále více smysl. Ekonomika 4.0 se posunula tak daleko, že pro mnoho profesí není důležité sedět sedm nebo osm hodin denně na pracovišti, práci je možné vykonávat kdekoli, kde je dostačující připojení k internetu.

Pro tyto lidi pak může být důležité i zábavné pěstovat si vše důležité pro obživu na vlastních zahrádkách. Avšak to, co se dnes bere jen jako zábava, v budoucnosti za několik desítek let už začne být téměř životně důležité pro lidskou rasu, pokud člověk chce přežít ve světě, kdy je půda a voda plná herbicidů, fungicidů a dalších chemických látek, které jsme minulých sto let beztrestně „posílali“ do přírody.

20. května 2018