Pod názvem "Od důlku k noční váze - předměty pro intimní chvíle" byla dnes v Muzeu pražského vodárenství v Podolí zahájena výstava historických záchodů a nočníků. Své cennosti, mezi nimi nočník získaný z Lincolnovy ložnice v Bílém domě, tu představují sběratelé Renáta a Jan Sedláčkovi z Prahy.
"Vystavujeme zhruba stovku nočníků, 50 židlí, truhel a malovaných keramických toalet. Mezi další vzácné exponáty patří empírový nočník vyrobený pro Napoleona Bonaparte kolem roku 1815 a nočník čínské dynastie Čching," řekla Renáta Sedláčková.
Se svým manželem se tomuto koníčku věnuje zhruba pět let - přesto nočníků soustředili už na tři sta a desítky dalších kuriozit včetně splachovadel či něčeho tak prozaického, jako jsou toaletní papíry, poštovní pohledy a hračky s tímto námětem. Nechybí ani historičtí "bažanti" užívaní ležícími pacienty.
Dříve pro dospělé
Historie "nočních váz" je pozoruhodná. Dříve nepatřily jen dětem, ale hlavně dospělým. Byly uloženy zpravidla v ložnici, pod postelí či v truhle s otvorem ve víku a s poklicí. Mimo město se na venkově používaly známé "kadibudky", zpravidla u hnojiště.
Nočníky se zhotovovaly z keramiky, porcelánu, movitější rodiny používaly kovové a výjimkou nebyly ani ty ze stříbra a zlata. S nástupem splachovacích toalet před zhruba 150 lety začaly patřit většinou dětem; dnes z nich jsou předměty s melodiemi, vyhříváním a různými senzory.
Chudina ovšem používala obyčejné kýble, v lepším případě dřevěné latríny. "Často schválně se zřizovaly co možná propustivé, aby se mohlo do nich připouštěti velké množství hmot výkalových a odpadkových tekutin z domácností, aniž se musily často vyvážeti," popsal jejich zdravotní závadnost legendární Otto ve svém naučném slovníku. Na latrínách se odehrává i část slavného Haškova Švejka: konkrétně inspekce polského generála těchto zařízení, při které hlavní hrdina pronesl památnou větu: S prázdným žaludkem na latrínu nelez.
Na hradech prevéty
Místnostem, kam i císař pán chodil pěšky, se na středověkých hradech říkalo prevéty. Měly podobu arkýře neseného dvěma krakorci nad hradním příkopem, odpad padal k patě zdi. Výjimkou nebyl ani prevét proplachovaný dešťovou vodou. V klášteře v Plasích se dochovalo barokní sociální zařízení z první poloviny 18. století včetně pisoárů. Jednotlivé kobky jsou odvětrány do komína, odpad je sveden do slepého ramene řeky Střely.
V roce 1597 dal Angličan John Harington nainstalovat v richmondském paláci královny Alžběty I. záchod se splachováním. Ovšem nejstarší zařízení toho druhu prý bylo nalezeno při vykopávkách knósského paláce na Krétě z období asi 3000 až 1500 let před Kristem. Kromě dřevěného sedátka bylo vybaveno nádržkou, do níž se přiváděla z cisteren dešťová voda. První veřejné splachovací toalety byly otevřeny v Londýně roku 1852, zprvu jen pro pány, kteří na rozdíl od dam neplatili.
"Pecunia non olet", tedy peníze nesmrdí, opáčil prý římský císař Vespasián na výtku svého syna, že zdaňuje používání veřejných toalet. Ovšem ve vodárenském muzeu, které je otevřeno jen občas, návštěvníci za prohlídku neplatí. Výstavu si mohou prohlédnout o tomto víkendu a pak příští týden od pondělí do pátku. Instalována tu bude až do jara, prohlídky je možno uskutečnit po předchozí domluvě s vedením muzea.
