Sledovat životní osud českého kreslíře a karikaturisty Ivana Steigera je pozoruhodný zážitek. Sledovat ovšem příběh celosvětově známého sběratele hraček Ivana Steigera, který je už půl století vyhledává a pro sebemenší kousek je ochoten letět na druhý konec světa, je zážitek ohromující. Jen podtrhuje mimořádnou výjimečnost jeho osobnosti.
Jak se to tak vůbec přihodí, pane Steigere, že se z vyhledávaného autora politické karikatury stane sběratel hraček?
Sběratelem se stává každý člověk už od mala. Sbíráte známky, krabičky od sirek, obaly od čokolád. To v člověku prostě je. Že jsem ale zcela propadl vášni sbírat hračky, za to může moje filmování. Všechny mé filmy jsou kombinací reality a světa hraček. Jednou jsem si ke ztvárnění koloběhu života vysnil hračku plechového panáčka, který točí rumpálem. Hračka je na klíček, takže se postavička zpočátku hýbe energicky a rychle, ovšem postupně, jak pružina hnacího mechanismu slábne, zpomaluje se i chod strojku a panáček se nakonec zcela zastaví. No a kdosi mi řekl, že něco takového bych mohl najít na burze hraček v Norimberku. Bylo to v roce 1971, já se tam vydal, panáčka s rumpálem jsem sice nepřivezl, ale zato jsem z auta vyskládal celý kufr hraček tehdy považovaných za naprostou veteš.
Co na to vaše manželka Eva?
Nadšeně jsem jí kus za kusem začal ukazovat. Spráskla nad tím vším ruce. Asi si myslela, že jsem se musel zbláznit. Zaplatil jsem totiž za to celý „majlant“, tisíc marek. Abych si ji usmířil, věnoval jsem jí tu nejdražší hračku. A tak to bylo pokaždé. Vždy dostala tu nejhezčí a nejcennější. Nakonec i ona sama téhle sběratelské vášni propadla a pomáhala s restaurováním hraček, šila, přešívala, prala a česala panenky, koncepčně se starala o tvorbu sbírek, pečovala o Muzeum hraček, měla to prostě celé na starosti.
Kam jste to všechno dávali?
No to víte, plnili jsme náš dům v Mnichově hračkami od sklepa až na půdu. Naše první uklízečka od nás po dvou letech utekla se slovy, že to nebude uklízet, druhá uklízečka odešla s tím, že se na unikátní sbírky cenných hraček už bála sáhnout.
Kdesi jsem četla, že jste svoji vášeň sbírat hračky nazval „seberuinováním“. Byla to pravda?
Vždycky ráno jsem musel připravit a do redakce Frankfurteru poslat karikaturu na příští den. To mi nikdy netrvalo dlouho. Pak jsem se vrhl na hračky a „hrál“ si s nimi po zbytek času. Nesměl jsem chybět na žádné aukci historických hraček, dojížděl jsem na hračkářské burzy do New Yorku, Washingtonu nebo Allentownu. Když se v Londýně na bleším trhu na Portobello Road objevila časně ráno natahovací plechová loď, já to za pět minut věděl. Kouzlu hraček jsem zcela podlehl. Říkám-li, že to bylo období „seberuinování“, není to snad ve smyslu finančním, ale ve smyslu časovém.
Manželka Eva byla duší a starostlivou pečovatelkou o Muzeum hraček. Hračky pomáhala opravovat, přešívat oblečky, prát a žehlit. Na archivní fotografii při přípravě expozice panenek.
V Mnichově jste s manželkou Evou založili světově unikátní Muzeum hraček. To bylo jak?
Tenhle nápad nevznikl pouze jako nutnost, v domě už hračky prostě nebylo kde skladovat, my jsme si totiž po čase uvědomili, že naše sbírky jsou zřejmě světově největší. A chtěli jsme je proto nabídnout lidem. Na jednom z mnichovských večírků, někdy v roce 1983, jsem napůl s humorem, napůl vážně oslovil šéfa kulturního odboru města, zda by neměl k dispozici nějaký zajímavý prostor. Řekl mi, že žádnou „horizontálu“ pro mě nemá, ale měl by „vertikálu“. Tak jsme se dostali do Staré radniční věže v samotném centru Mnichova na Marienplatzu. Za pět týdnů se tam Muzeum hraček otevíralo.
Ivan Steiger (85)V Čechách – například v legendárních Literárkách – až do roku 1968 tvořil, po emigraci do západního Německa se z něho stal uznávaný a vyhledávaný kreslíř a autor politické karikatury, oblíbený filmař a také celosvětově známý sběratel hraček a zakladatel Muzea hraček v Mnichově.  Bez manželky Evy by se z Ivana Steigera jen těžko stal světoznámý kreslíř, malíř, filmový režisér či uznávaný a nedostižný sběratel hraček. Více než padesát let vycházely německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung na úvodní stránce pravidelně každý den s vtipnou politickou karikaturou od Ivana Steigera. Tam, kde všechny ostatní světové deníky mají na první straně úvodní fotografie událostí dne, měl Frankfurter kresbu od člověka, který se narodil v Čechách. |
Jak velké jsou vaše sbírky hraček, co v nich můžeme najít?
Jak velké jsou? Přijde na to. Sbírka může mít stovky exponátů, tisíce nebo desetitisíce. Například vláček můžete počítat jako jeden exponát se všemi jeho vagónky, kolejemi, nádražími a soupravami jako jeden celek, ale také každý uhlák, každá lokomotiva může být brána za samostatný a svébytný exponát. Můžete do sbírky započítat každou jednu panenku, ale také celý pokojíček s vybavením včetně nádobíčka, židliček, postýlek a panenek jako jeden celek. Ostatně, přijďte se na to do Mnichova podívat!
Čím vás staré hračky tak fascinují?
Je báječné, když dokážete přemoci dobu. Oprášit něco opomíjeného, co lidé nakonec vyhodí do popelnic. Postavit to na podstavec a nasvítit. Udělat to jako první. Věc, do které by lidé předtím ani nekopli, vrátíte duši a učiníte z ní obdivovaný předmět ve středu zájmu.
Jaký je nejstarší exponát vašich sbírek?
Určitě panenka vyřezaná z kosti a nalezená v Norimberku pod dlažbou, datovaná někdy do 4. století před Kristem. I Řecko a Řím měly panenky, se kterými si malé dívky hrály a oblékaly je. Když se dívka vdávala, tak se šatičky spálily…
Vaše manželka Eva byla také autorkou několika zcela unikátních knih o historii hraček. Například Od Homunkula k robotu, 100 let plyšového medvěda nebo Umění hraček dvou tisíciletí. To vyšlo i v Česku.
Hračky, to je umění pro děti, to jsou malé sochy, malé obrazy, malé akvarely. Hýbají se a děti si s nimi mohou hrát. Ztotožňují se s nimi, do svých hraček promítají svá přání a touhy, hračky formují jejich životní postoje a prostřednictvím hraček se děti učí přijímat své životní role. Hoši milují letadla, auta, vlaky a vojáčky. S pomocí hraček se z nich stávají stavitelé, konstruktéři, zemědělci nebo vojáci. Děvčata „omaminkovávají“ své panenky. Češou je, převlékají, umývají, přebalují – starají se o rodinu. Tohle všechno právě moc hezky popsala a vysvětlila moje manželka Eva ve svých knihách.
Sbírání poníků propadla s takovou vášní, že za ně utratila zálohu na dům |
Sbíráte i moderní hračky?
Co myslíte slovem moderní? Počítačové hry? Ne, ty nesbírám. Hra s nimi spočívá v hloupém stisknutí tlačítka. Poslední z klukovské generace hraček jsou plechové roboty a exponáty z kultovních Hvězdných válek.
Bárbína není dlouhonohá umělá čúza!
A co Barbie? Jste, spolu s dcerami, majitelem zřejmě největší sbírky panenek Barbie na světě…
Sbírání Bárbín mě před lety spojovalo s mými dcerami. Bylo hezké mít společného koníčka, spolu je shánět, převlékat je, šít na ně a prát. Víte, většina lidí si myslí, že Bárbína je jen taková dlouhonohá umělá čúza. Já si to nemyslím. Panenka Barbie je obrazem poválečné doby. Objevila se v roce 1959 a je produktem poválečné „revoluce těla“. Žádná hračka nezobrazuje společnost a její vývoj tak dokonale, jak panenka Barbie.
Jen malinká část „domácí“ expozice panenek Barbie. Zde svatební kolekce s Kenem.
Část společnosti Bárbíny a jejich svět bere jako kýč. Co vy na to?
Není to kýč! Nevím, co to je, ale kýč to není! Když jsem v Německu začal sbírat Barbie, všiml jsem si, že takřka bez výjimky všechny ženy, od nichž jsem panenky získal, byly ženy velmi atraktivní, které udělaly kariéru, ženy schopné, sebevědomé a tedy i zámožné. Bylo velmi těžké za peníze od nich získat jejich milovanou hračku z dětství, která zřejmě pomáhala formovat jejich představy o budoucím životě.
Jedna z instalací panenek Barbie v Muzeu hraček na Pražském hradě v Praze. Muzeum však bohužel nepřežilo covidové zákazy.
Sbírat panenky Barbie, bylo to na popud vašich dcer?
Dcery samozřejmě Bárbíny měly, když vyrostly, šly tyhle panenky do krabic do sklepa. Asi po deseti letech jsem zjistil, že cena panenky Barbie č. 1 stoupla ze 3 tisíc dolarů na 5 tisíc dolarů. Uvědomil jsem si výjimečnost této hračky i zájem, s jakým k Barbie lidé přistupují. Samozřejmě že jsem se setkával s názorem „Steiger sbírá takový kýč“, já na to ovšem vždy odpovídal: „Běžte si dnes koupit kdysi opovrhovaného Picassa!“
Jaké jsou ve vaší sbírce nejcennější exponáty panenky Barbie?
S dcerou Johannou máme tři Barbie „blondýny č. 1“. Pokud byste je dnes chtěli v Americe pořídit, pod 10 tisíc dolarů se určitě nedostanete. Ale pozor, Bárbíny se snadno falšují! Uděláte-li například Barbie č. 3 na bělmo modrou zorničku a do nohy jí uděláte díru, máte Barbie č. 1. Je to velmi složité a riskantní. Na originály prostě musíte vědět, kam jít.
Už jsme naznačili, že sběratelství hraček se prolnulo s vaší filmovou tvorbou.
Ano, hračky a modely jsou pravidelně hrdiny našich filmů, které jsme s manželkou Evou natočili. Ona poetika hraček, která nás tolik vrací do našeho dětství, vytváří atmosféru, jež z naší tvorby dělá vyhledávané vánoční televizní tituly v německy mluvícím světě. Jsem moc rád, že naše filmy jsou v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku vánoční tradicí, podobně jako kapr na českém vánočním stole.
Sběratelka má 15 000 panenek Barbie. Sbírka má hodnotu šest milionů |
