Objevte fascinující svět gastronomických rituálů, které posilují naši psychiku, formují osobnost dětí a učí nás znovu prožívat přítomný okamžik skrze chutě, barvy a společnou konverzaci.
Stůl vždycky býval srdcem domácnosti. Po celá staletí představoval symbol rodinného života obraz, jak členové rodiny sedí kolem stolu, společně jedí a přitom si povídají. V dnešní uspěchané době se tento obraz mění.
Pracovní vytížení, mimoškolní aktivity a všudypřítomnost mobilních telefonů změnily způsob, jakým rodiny společně jedí. Je zajímavé sledovat, jaké to má dopady.
Španělská paella má svůj mezinárodní den. Ochutnat ji můžete i v Česku |
Jídlo pro budování vztahů
Lidé nejedí pouze proto, aby neumřeli. Kromě toho, že přísunem potravin doplňujeme energii, udržujeme metabolismus vchodu a ulevujeme stresu, si také jídlem uvolňujeme dopamin v mozku a tím si navozujeme pocit potěšení. Když nejíme sami, ale s někým nebo dokonce ve skupině, přinášíme sami sobě ještě další velmi cenou hodnotu. Budujeme vztahy.
Pravidelné společné stravování posiluje rodinné vazby, zlepšuje komunikaci a podporuje emoční pohodu. Děti vyrostlé v rodině, kde je zvykem každodenně společně jíst, mají větší šanci rozvinout lepší sociální dovednosti, dosáhnout lepších školních výsledků a přirozeně mají zdravější stravovací návyky.
Jídlo funguje jako mentální očista a překlenovací můstek mezi pracovním dnem a soukromým životem.
Společné posezení kromě posilování rodinné identity a podpory pocitu emocionální bezpečnosti také vytváří silné rituály. Navzájem se ptáme, jaký jsme měli den, a plánujeme aktivity na víkend.
Rodinná jídla se stále častěji stávají vzácností. Děti tak přicházejí o příležitosti k sociálnímu učení, vyjednávání i řešení případných konfliktů.
České rizoto je moje noční můra, svěřil se italský šéfkuchař |
Rodina je středobodem
Každá země má vlastní filozofii, která ovlivňuje, jak lidé jídlo vnímají. Evropskými gastronomickými ikonami jsou bezesporu Itálie a Francie. Ačkoli se jednotlivé kuchyně liší, spojuje je společné přesvědčení. Rodina je středobod, kolem ní se všechno točí.
Tradiční italská domácnost často klade důraz na více generací u jednoho stolu. Babičky a dědečkové jsou ti, kdo předávají recepty a učí potomky kombinovat chutě.
Druhým pojítkem je čas. Neexistuje do sebe naházet večeři a utíkat pryč. Naopak, večeře nebo sobotní obědy jsou vícechodové a klade se důraz na pomalé vychutnávání.
Michelinští kuchaři jsou skoro všichni psychopati, říká šéfkuchař Knedla |
Tradiční francouzská gastronomická kultura je dokonce zapsaná na Seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Nejde jen o to, že do hrnce vstupují samé kvalitní potraviny, dbá se na techniku přípravy a harmonii chutí, ale především na pohled na jídlo jako takový, jeho sdílení a právě společenské rituály.
Princip společného stolování je hluboce zakořeněný i v zemi vycházejícího slunce. Jedna z nejsilnějších tradic se překvapivě neodehrává doma, ale ve školách.
Francouzi vnímají jídlo jako formu umění a velký životní požitek. Bez rodiny či přátel by byla tato rozkoš jen poloviční radostí. Jedním z charakteristických rysů gastronomické kultury země galského kohouta je odpolední nebo podvečerní společenský rituál „apéritif“.
Funguje jako mentální očista a překlenovací můstek mezi pracovním dnem a soukromým životem. Přátelé nebo rodina se scházejí kolem šesté hodiny odpolední, aby si vychutnali lehký drink, často doprovázený malými chuťovkami, jako jsou olivy, ořechy, uzeniny nebo kanapky.
Společně díky tomu přepnou mozek z režimu produktivity do režimu odpočinku. Mezi typické nápoje patří pastis, aperol, šumivé víno či přímo šampaňské nebo kir, což je víno s likérem z černého rybízu.
Malé porce, velké zážitky a rozvrácené Japonsko
Společné stravování dovedli k dokonalosti Španělé. Jejich tapas jsou toho důkazem. Tapas se připravují doprostřed stolu pro celou rodinu či skupinu. Jde o malé porce různých jídel, které se sdílejí a společně ochutnávají. Když jich je hodně, mohou krásně nahradit hlavní chod.
V Maroku zašli ještě dál. Své tradiční jídlo „couscous“ podávané s dušenou zeleninou a masem jedí z jedné společné misky. Mohou si dokonce vybrat, jestli použijí lžíci nebo si vystačí s holýma rukama. Pocit sounáležitosti snad už nemůže být větší.
Princip společného stolování je hluboce zakořeněný i v zemi vycházejícího slunce. Jedna z nejsilnějších tradic se překvapivě neodehrává doma, ale ve školách.
Na mistrovství se u nás sushi natrénovat nedá, říká kuchař Marek Hora |
Jde o systém školních obědů „Kyūshoku“. Studenti jedí společně se svými učiteli stejné jídlo, jež si navzájem servírují přímo ve třídě. Bohužel realita moderního Japonska se velmi vzdaluje tradičnímu ideálu rodinných večeří.
Může za to tamní firemní kultura, která je známá svou dlouhou pracovní dobou. Nejen že v práci končíte pozdě, ale ještě je dobré v rámci utužování dobrých pracovních vztahů zajít s kolegy na skleničku. Tomu se říká „nomikai“ neboli „pitná sešlost“. Japonci tím nejen vyjadřují loajalitu k firmě, ale využívají tento čas pro neformální komunikaci mimo pracoviště.
Ani děti se domů nedostanou hned po škole. Často ještě docházejí na doučování. Společná rodinná večeře během pracovního týdne je tak téměř nemožná.
Vesele proto kvete kultura rychlého občerstvení a stravování o samotě. Dokonce i na to existuje termín – „ko-shoku“. Sedět u stolu v restauraci sám je vždycky mrzuté a zvláště pak v Japonsku, jehož kuchyně je hluboce propojená s filosofií wabi-sabi, tedy krásou v nedokonalosti a extrémní precizností.
Japonský kulinářský svět zásadně ovlivňuje estetika, kvalita, sezonnost a pozornost k detailu. Není výjimkou, že je jídlo aranžované tak, aby připomínalo třeba přírodní scenérie.
Kombinace barev se vybírá podle sezony a kontrastu. Součástí zážitku je i miska, ve které se jídlo podává. Každé sousto se tak stává dokonalým mikrosvětem.
