Prskavky k Vánocům neodmyslitelně patří, musí se však hlídat podobně jako zapálená svíčka. Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Jiskření prskavek bývalo výsadou mocných. Lidu je dal až anglický král

  • 0
Jako dnes už takřka neodmyslitelný doplněk prosincové sváteční nálady byly prskavky dlouho neznámé. Než se na počátku dvacátého století volně rozšířily na běžný trh, musely urazit hodně dlouhou cestu.

S "výbušnou hlínou", tedy se směsí síry, ledku a dřevěného uhlí, experimentovali už staří Číňané. Přibližně v pátém století našeho letopočtu si mohli připsat objev střelného prachu a současně s ním také ohňostrojů. Asijský kolos si nechal tenhle vynález pro sebe a pečlivě střežil jeho tajemství.

Prskavka

S výbušninami ale experimentoval i Řek Kallinikos z Heliopolisu, který nezávisle na skoupých Číňanech přišel kolem roku 690 na nápad, jak spoutat sílu ohně. Původně měl sice v plánu vynalézt ničivou zbraň, která by podpalovala nepřátelské lodě, ale barevnému jiskření odolat nedokázal. A tak ubral na dávkování explozivní směsi a dodal do kašovitého materiálu kromě práškového dusičnanu i trochu kovových pilin. Výsledkem bylo prskání jiskřiček plných naděje.

Místo výbuchu oslava s prskavkami

Kdo se z historie nepoučí, zopakuje si ji. Není tedy divu, že když ve třináctém století v Anglii vynalézá myslitel Roger Bacon střelný prach, je opět přesvědčen, že jej vynalezl jako první. A při experimentech přijde i s nápadem zábavné pyrotechniky a prvních prskavek.

Jak to pracuje

Receptem na prskavé štěstí jsou čtyři složky, díky kterým je směs hořlavá. Základem je jemný prášek z dřevěného uhlí, dusičnan (barnatý či draselný), který sehrává roli oxidovadla, práškový hliník a pojivo, které tyto složky udrží na nehořlavé tyčce. Při zapálení dojde k chemické reakci, během které dochází k vzniku oxidu hlinitého, jehož odlétávající hořící kousky vytvářejí typický vějíř jiskřiček.

Zábavná pyrotechnika ale zůstala výsadou mocných a bohatých. Stejně jako ve staré Číně, kde se z pestrých ohňostrojů těšil jen císařský dvůr, nebo v říši Římské jen smetánka z okruhu politické elity.

První krok prskavek k lidem se odehrál až v Anglii, a to za dosti divokých okolností. Rebelant Guy Fawkes se totiž 5. listopadu roku 1605 pokusil vyhodit do povětří celý Westminsterský palác, kde zasedal parlament a měl promluvit i král. Spiknutí se ale nezdařilo a záchranu monarchie si dodnes Britové s nadšením připomínají. Aby si každý prosťáček mohl prožít ten pocit "jak málo času zbývalo k neštěstí", rozhodl se tehdy král zaplatit výrobu přenosných jiskřivých tyček, které byly rozdány oslavujícím.

"Zavřete oči, zapaluji prskavku…"

Co si budeme povídat: lidé snad opravdu byli potěšeni tím, že jim na trůnu stále sedí král a že z architektonického klenotu Londýna, Westminsterského paláce, nejsou jen kouřící trosky. Ale prskavky, panečku, to bylo něco jiného.

Na krátký moment držel člověk v ruce kus "živého" ohně a ten okamžik radosti a štěstí se každému hluboce dostal pod kůži. Prskavky si našly cestu do srdcí lidí a staly se vítanou dekorací všech velkých oslav. Jejich cesta do světa byla otevřená, ať už šlo o benátské karnevaly, nebo bujaré veselí na pařížských bulvárech. Prskavky se staly i nedílnou součástí oslav Dne nezávislosti ve Spojených státech amerických. Poprvé se s nimi Američané těšili 4. července 1776.

Prskavky nesmí prostě chybět nikde. U nás je jako ryze vánoční dekoraci široké veřejnosti představily až prvorepublikové filmy s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou. Pak se prskavky začaly pravidelně objevovat na pultech krámků hned vedle dalšího vánočního zboží. Jednou za čas si přece trochu toho kapesního prchavého štěstí může dovolit každý.

Prskavka. Neškodná zábava nebo tichý zabiják?

Zábavná, ale pořád pyrotechnika. Záležitost, jejíž prapůvodní účel byl destruktivní. Ani prskavky tedy nepatří mezi úplně bezpečné hračky. Pojišťovací statistici v USA spočítali, že 16 % veškerých zranění během oslav souvisí právě s použitím třpytivé nádhery. Ve statistikách se tedy umístily zhruba někde za lidmi, kteří v podnapilosti padají z oken a rybí kostí nezbedně zaseknutou v krku.

Všechny barvy duhy?

Hliník nebo hořčík ve směsi se postará o bílé zabarvení jiskřiček. Za dalšími barevnými tóny stojí další přídavky do původní směsi, které se zaměňují s desetiprocentním podílem hliníku. Železo se postará o velké oranžové jiskry, zatímco titan o červené. Podíl síry nebo dřevěného uhlí zase ovlivňuje rychlost hoření, a chloristan draselný dodá zábleskům na efektivitě.

Chemická reakce, která se odehrává na špičce prskavky, je totiž velmi intenzivní. Teplota ve středu jiskřivého bodu dosahuje až 1 300 stupňů Celsia. Na svařování to ještě není, ale na podpálení záclon a koberce to bohatě stačí. A na pořádné popáleniny taky.

Navíc jsou prskavky jedovaté. Otrava dusičnanem barnatým nepatří mezi právě příjemné zážitky, proto je bezpečnější uložit je mimo dosah mlsounů. Ideální je suché, ale určitě ne horké místo, z dosahu zvědavých dětí.

A kdy se kde prská ve světě?

"Prskavky v prosinci? To jste si popletli kalendář," mohou se vám smát hinduisté. Tím správným časem na jiskřivá světýlka v dlaních je v Nepálu, na Šrí Lance nebo ve větší části Malajsie přelom října a listopadu. Tehdy se slaví svátek Diwali, vítězství světla nad temnotou.

Dítě s prskavkami před Braniborskou bránou v Berlíně.

Jinak si ale hinduisté v očekávání lepších věcí příštích v ničem nezadají s lidmi, kteří slaví svůj Nový rok v únoru. Právě tak si počínají na Filipínách, v Číně nebo v Indonésii. Zaprskat si můžete ale i v Austrálii, na výročí královniných narozenin v polovině května.

Celodenní či spíše celonoční bouchání, které vytváří v Čechách večerní kulisu od Mikuláše do Silvestra, by však jinde ve světě netrpěli. Zvláště Američané jsou na nepovolené ohňostroje mimo kalendář velmi hákliví, bujaré veselí se zábavnou pyrotechnikou tu může přijít i na tisícidolarovou pokutu. Stejně tak je i omezeno množství zábavných bouchátek a prskavek, které si můžete jednorázově nakoupit.