Za vědeckými názvy a kódy typu „E“ se často skrývají deriváty z hmyzu, odpadní dřevní hmota nebo dokonce živočišné zbytky, které v kombinaci s povolenými limity pro nečistoty vytvářejí znepokojivý koktejl látek v našem každodenním jídelníčku.
Skrytý původ běžných aditiv
Mnoho látek, které považujeme za běžnou součást potravin, pochází z nečekaných přírodních zdrojů. Například L-cystein, který se používá jako kondicionér mouky pro dosažení měkčí a nadýchanější textury průmyslového pečiva, se získává vařením ptačího peří nebo prasečích štětin.
Ačkoliv se v minulosti objevovaly spekulace o využívání lidských vlasů, tato praxe je v rámci legislativy EU přísně zakázána. Problémem zůstává transparentnost, jelikož tyto složky jsou často klasifikovány jako „pomocné zpracovatelské látky“, což výrobcům umožňuje neuvádět je přímo na obalech.
Další významnou skupinou jsou barviva a leštidla získávaná z hmyzu. Karmín (E120), zodpovědný za sytě červenou barvu v dezertech či bonbonech, vzniká drcením těl brouků červce nopálového.
Nikdy bych do knedlíku nedal éčka, říká kuchař, který jich ovládá více než sto |
Podobně šelak (E904), využívaný k vytvoření lesklého povrchu u želé fazolek nebo čokolád, je ve skutečnosti pryskyřičný výměšek samiček hmyzu Laccifer lacca. Přestože jsou tyto látky obecně považovány za bezpečné, u citlivých jedinců mohou vyvolávat silné alergické reakce, což je důvodem pro jejich povinné značení.
